The Great Old Man of Europe: o celosvětovém významu volby T. G. Masaryka prezidentem

Dvacátýčtvrtý květen

Nevystihli bychom vzácný a slavný význam tohoto 24. května, kdybychom v něm viděli jenom projev úcty a věrnosti k osobě presidenta T. G. Masaryka.

Pravda: Je to ojedinělý případ v politických dějinách demokracií, že týž muž jo po čtvrté volen za prvního občana republiky; že je volen bez protikandidáta a jednomyslně všemi stranami, pokud neodmítají samu existenci nebo politickou formu tohoto státu.

O tom si nemusíme mnoho povídat: u nás není národním zvykem stlát komukoli na růžích nebo vavřínech, a Masaryk není mužem, který by procházel naším životem hladce a bez nárazu; dovršuje-li se jeho osud touto čtvrtou a nejslavnější volbou, je to už cosi jako apotheosa.

Už není třeba pomníku, není třeba desek; žádný muž v dějinách světa neprošel branou tak triumfální, jako je cesta presidenta Masaryka do čtvrtého funkčního údobí. Kdyby šlo jen o ten projev úcty k sobě, bylo by to svědectví o nás: svědectví, že jsme jako národ dozráli a dorostli k mužnému citu úcty.

Ale Masaryk nebyl volen jenom z úcty; byl volen, protože ho je třeba, protože ho potřebuje národ a stát. Dvacátý Čtvrtý květen nepodává svědectví jen o samozřejmé vděčnosti národa, ale hlavně o muži v biblickém věku osmdesátičtyř let, jehož zkušeností a rozhledu by republika těžko postrádala. Ve střízlivém uznání toho faktu je víc úcty než v sebe nadšenějším dojetí.

Ale smysl toho volebního dne je jiný a historičtější. Tomáš Masaryk není jen osoba, byť obdařená zvláštním požehnáním ducha i osudu. Masaryk je princip. Masaryk je pro nás i pro celý vzdělaný svět ztělesněním určitých mravních a politických ideálů, kterým se říká demokracie.

Tohoto dne a tohoto roku nebyl volen jenom Tomáš Masaryk: Byla znovu volena a slavnostně potvrzena demokracie, jejímž klasickým představitelem v očích celého světa je The Great Old Man of Europe. Nebyl volen jen on, »velký, starý muž Evropy«, ale také demokracie, velký starý ideál Evropy.

Naprostou a slavnou většinou Čechů, Slováků i našich národních menšin, z vůle všech positivních stran, většinou dotud nebývalou byl u nás znovu volen a potvrzen politický ideál demokratický. Stalo se to v době, kdy se mu na ten čas odzvonilo v tolika zemích. V Německu. v Rakousku, v Bulharsku. Všude kolem nás.

Právě ve vigilii dvacátého čtvrtého května se ztratil zase jeden stát z řady těch, kde lid ještě užívá občanské svobody a politických práv. V dějinách není náhod. Není náhoda, že právě v této době náš národ, všechny strany a národnosti našeho státu skládají ústy svého Masaryka, ústy nejpovolanějšími a nejzávažnějšími, novou přísahu na ústavu naší demokratické republiky.

Tou ústavní formulí, pronesenou těmito ústy, odpovídá naprostá většina národa na to, co se děje kolem, a odpovídá slavně a přísežně. To už není naše interní věc: to je historická manifestace před celou Evropou. Vy tak a my takto; vy jdete svými cestami, a my, jak vidíte, jsme se znovu rozhodli pro věc demokracie, děj se co děj.

My Češi a Slováci, my sudetští Němci. Ostrůvek uprostřed Evropy. Nebo snad Boží bojovníci, opevnění spíš svou vírou než mocí. Není to po prvé v dějinách, kdy jsme se takto uzavřeli hradbou své víry proti všem.

Jak říkal Antonín Švehla maličko před svou smrtí: »Jsme krajní bašta západní demokracie: to znamená, že musíme vydržet. My všichni jsme vojáci ve zbrani v přední linii...« Národ, který volí Masaryka za hlavu a jmenovatele svého státu, to nedělá ze žádné sentimentality; ví, že volí víc než osobu, že voli svou vlastní dějinnou cestu.

A v tom je ta zvláštní, podivná vážnost našeho dvacátého čtvrtého května: že jsme se navzájem našli v tak naprosté většině; že nás je víc na této jedné a společné straně než kdykoli před tím. Víc kolem Masaryka. Víc a těsněji kolem demokracie.

A že nebylo vážného pokusu postavit proti principu, který je spojen se jménem Masarykovým, žádný jiný politický cíl. Ani to není náhoda, že proti Tomáši Masarykovi není při čtvrté volbě, po šestnácti letech vlády, vážného protikandidáta. Ukazuje to, že pro nás není jiné cesty a volby. Jmenujte to osud. Prozřetelnost nebo smysl dějin: není koho stavět proti Masarykovi, není u nás co kloudného postavit proti demokracii.

Jediná a nevyhnutelná je cesta před námi, není žádné jiné na vybranou; tož je třeba jen statečnosti jít po ní až do konce, nezůstat stát, ustati, a jít odhodlaně dál a kupředu. Čtvrtá a vrcholná volba T. G. Masaryka za hlavu státu zavazuje i jeho volitele; dává jim program, ukládá jim víc než společný zájem jednoho dne; hluboký a nesporný souhlas národa, který jim žehnal v den volby, je vzácný poklad, se kterým mají hospodařit na léta.

Volitelé hlavy státu, poslanci a senátoři Národního shromáždění, tentokrát jste opravdu mluvili hlasem lidu a byli jste jeho srdcem; nezmařte a nerozptylte politický kapitál, který je ve vaší shodě a shodě národa s vámi, ochraňujte jej, je ho třeba vám i nám.

Čtvrtá volba Tomáše G. Masaryka za presidenta republiky byla samozřejmá a jediné možná; přes to právě nebo právě proto její význam je dějinný. Víme, kam jít, je-li před námi cesta jen jedna. Nebylo otázky, kdo bude zvolen; záleží jen na tom, pochopit a domyslet, co to znamená.