Ochrana ženy v nejstarším zákoně světa.
U všech kulturních národů byl rozvod od dávných dob upraven zákonem. Zajímavé však jest, že nejstarší dosud známý zákon světa obsahuje zrovna vzorná ustanovení o rozvodech.
Je to zákon babylonského krále Hammurabiho, který vznikl asi před čtyřmi tisíci lety a byl před několika ledy objeven v Suse v Persii. Zákon ten co do humanity k ženám a dětem vyniká vysoko nad zákonodárství klasického starověku i středověku a v mnohém směru i nad zákonodárství doby moderní.
V úvodu k zákonu stojí výslovně, že chce chránili sirotky a vdovy a zamezili vykořisťování slabšího silnějším. Žena měla ve starém Babyloně na každý způsob daleko větší volnost, než v Athénách nebo Římě.
Podle Hammurabiova zákona byla neprovdaná žena v mnohém postavena na roven muži a cesta k úřadům a hodnostem byla jí otevřena. Z nalezených úředních listin jde najevo, že deset procent všech písařů, to jest advokátů, byly ženy. Obchodní smlouvy z doby té ukazují, že v obchodním životě byly ženy zastoupeny ještě četněji.
Pokud se týká ženy vdané, byl muž ovšem hlavou rodiny, neměl však neomezenou moc nad ženou a dětmi jako u Římanů.
Manželství uzavíráno za předepsaných obřadů před úřední osobou a právně zabezpečeno manželskou smlouvou, která mimo jména osob smlouvu uzavírajících obsahovala údaje o jejich hospodářských poměrech, o výši věna a pravidla pro případný rozvod. Jedna klausule smlouvy chránila manželku od ručení za dluhy, které manžel nadělal před sňatkem.
Na děti měla manželka totéž právo jako manžel. Neposlušnost k matce podléhala přísnému trestu; podle římského práva všecka moc nad dětmi náležela manželovi.
Pokud se týká rozvodu, všude v orientě mohla manželka býti zapuzena. Hammurabi však postavil právu manželovu na rozvod v cestu těžké hospodářské překážky a manželce poskytl příležitost dostali se od muže.
Nejpádnějším důvodem rozvodu byla bezdětnost. Opravňovala muže vzíti si druhou ženu, ale pak musel vrátili své první ženě její věno a zaplatili jí za rozvod; také rozvedená žena mohla se provdali po druhé. Byly-li děti, stál rozvod manžela ještě více. Děli šly s matkou, která se pak mohla opět provdati teprve, když jejich vychování bylo skončeno.
Mimo to připadla jí, zemřel-li její první muž, část jeho majetku ve výši »synovského podílu«. Onemocněla-li žena vážně, mohl si muž vžiti druhou manželku; nemocná manželka však směla odejiti ke svým rodičům, když jí byl manžel vrátil její věno.
Manžel měl také právo, dáti se rozvésti, zničila-li ho manželka. Rozchodu předcházelo vždycky zákonité vyšetřování poměrů. Dopustila-li se žena nevěry, nemusel muž žalovali o rozvod, neboť zločin ten byl vždy trestán smrtí utopením. Muž však mohl se slitovali a dáli ženě milost.
— Nebylo-li pro muže ničím snadným, dosáhnouti rozvodu, znal zákon pro ženu jenom tři příčiny rozvodu: za prvé zajetí mužovo ve válce. Neměla-li dosti prostředků k výživě, směla si žena vzíti druhého muže. Vrátil-li se první, musila se vrátili k němu. Měla-li však v době, když byl muž na vojně, z čeho žiti, byla potrestána smrtí, porušila-li věrnost k němu.
Za druhé směla se žena, opustil-li ji muž zlomyslně, provdali za druhého. Vrátil-li se první muž, nemusela s ním už pak žíti.
Třetím a posledním důvodem rozvodu pro ženu bylo, odmítal-li muž společný život a žil hýřivě. Rozvod byl však proveden teprve po důkladném vyšetření poměrů.
témata článku:
Diskuze k článku „Tisíce let staré zákony na ochranu žen, které mohou inspirovat dodnes“