Tragický konec nepovedené charity pro rodinu v nouzi

Chudá rodina.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Dobročinnost a epidemie.

Pani císařská radová Kominíčková právě přišla domů ze schůze dobročinného dámského spolku „Zlaté srdce“, jehož byla předsedkyni.

Usmívala se radostně a když rozepínala svůj drahocenný kožíšek, zdálo se jí, že by ho byla přese všecku zimu ani nepotřebovala, tak že ji hřeje vědomi vykonaného dobrého činu. Právě vymohla ve spolku podporu patnácti korun týdně rodině Josefa Smetáčka, jehož ženu zaměstnávala jako pradlenu.

Smetáček byl těžce nemocen a když se vrátil z nemocnice, nemohl nalézt nikde zaměstnáni a rodina byla v nejkrutější bídě. Pan císařský rada Kominíček mu opatřil v hostinci, kde byl denním hostem, nedělní zaměstnáni, ale bylo přirozeno, že tento nepatrný výdělek nemohl uživit rodinu s pěti dětmi. Bída byla u Smetáčků domovem. Paní císařská radová tedy věděla, že učinila opravdu dobrý skutek, když jim vymohla podporu.

— Je již Smetáčková zde? tázala se.

— Ještě ne, milostivá paní, odpovídala služka, byla objednána na pět a nějaká chvíle ještě chybí do páté.

— Dobře, jakmile přijde, doveďte ji hned ke mně, kázala pani radová.

Za malou chvíli Smetáčková přišla, políbila pani císařské radové ruku a v němém očekávání upřela na ni oči.

Pani císařská radová jí vylíčila, jak vyprávěla o její bídě, jak bojovala pro její podporu a popisovala to tak dojemně, že se Smetáčková až rozplakala. Pak na konec ji sdělila, že ji vymohla řečenou podporu. Smetáčková se ji vrhla k nohám, plakala pohnutím, líbala jí radostně ruce a konečně mezi vzlykotem zvolala:

— Bůh vám to odměň, dobrotivá, milostivá pani, teď právě, kdy mi bylo nejhůř, jste mne zachránila.

— Jak to, že právě teď vám bylo nejhůř? tázala se paní císařská radová, což pak vás stihlo nějaké nové neštěstí?

Ach, Bože, má zlatá, dobrotivá milostpaní, jak pak by ne. Můj nejstarši syn, Frantík, dostal včera neštovice.

Ne-što-vi-ce? zakoktala paní císařská radová, zbledla jako stěna a rychle vytrhla Smetáčkové ruku. Opravdu neštovice?

— Ano, milostivá paní, černé nešto . . ..

— Smetáčková, a tohle je váš vděk ? Vy jste se opovážila sem přijit, vy jste se odvážila líbat mi ruku. Jako byste nevěděla, co znamená, dostat neštovice! Koukejte, ať jste co nejrychleji pryč.

A paní císařská radová odešla rychle z pokoje, kde Smetáčková zůstala jako omráčena.

— Kdybych aspoň věděla, kam si mám pro tu podporu chodit, šeptala tonouc v slzách.

Pak odešla nechápajíc, co se děje.

Zatím paní císařská radová pospíšila k telefonu a zavolala svého chotě v jeho komptoiru.

— Poslouchej, Jaroslave, půjdeš dnes jako obyčejně k modré lišce.

— Ovšem že, drahoušku. Totiž, nepřeješ-li si něco jiného. Chceš-li ...

— Ne, ne, chci, abys tam šel a něco důležitého vyřídil.

— Copak?

Řekni restauratérovi, aby rozhodně již nebral Smetáčka na nedělní výpomoc.

Ale, má drahá, před nedávnem jsem se zaň přimlouval a skoro jsem ho donutil k tomu, aby ho přijal. Dověděla jsi se snad něco nepěkného?

— Ne, ne. Ale zde jde o vyšší zájmy. Jeho nejstarší chlapec je těžce nemocen, má neštovice.

— Ale právě proto myslím, že potřebuje, aby něco vydělal.

— Pro Krista pána, zvolala pani císařská radová zoufale, takoví jsou muži. Ale že takového muže jsem musila dostat zrovna já, je hrozné. Ovšem, který pak muž má svědomí! Ať řada lidí, snad několik set otců rodin ochuraví neštovicemi, ale jemu je to jedno, jen když bude mít Smetáčka u modré štiky. Ovšem, kdo ví, co se tam děje a co na něho Smetáček ví.

Pan císařský rada se při telefonu zachvěl. Tohle by mu ještě scházelo. A řekl do telefonu nejsladším hlasem:

— Ale, drahoušku, co to mluvíš? Nevěděl jsem, oč se jedná. Ale teď tomu rozumím a zařídím vše, jak si přeješ.

Druhého dne noviny přinesly pochvalnou lokálku o tom, jak dobročinný spolek „Zlaté srdce“ na podnět paní císařské radové poskytl rodině Smetáčkově vydatnou podporu. Paní císařská radová toto číslo novin pečlivě si uschovala. A téhož dne dostal Smetáček zprávu, že se již nemá opovážit k modré lišce přijit ...

Ale dobročinnost a otcovská péče pani radové šla ještě dále. Vzpomněla si, že sluha i pokladník „Zlatého srdce“ jsou otci rodin. A dala kategorický rozkaz, že přijde-li někdo z rodiny Smetáčkovy pro podporu, nemá s nim rozhodně nikdo mluvit, nýbrž jej hned vykázat ven anebo, což bude nejlépe, ani mu neotvírat. Rozumí se, že její rozkaz byl splněn.

V příští výborové schůzi „Zlatého srdce" podávala pani císařská radová zprávu o rodině Smetáčkově a svých bezpečnostnich opatřeních, které jsme vylíčili, a připojila pouze, že vyšetřila jména všech ostatních rodin, kde Smetáčková prala, a že je varovala.

Rozumí se, že výbor to vše s povinnými diky schválil. Jenom pani revidentová Vlašťovičková, která byla jakousi zásadní opposici ve výboru, podotkla, že se na konec přece Smetáčkovým ta podpora musí dát.

— O poslední výdělek jsme je připravili ... řekla.

— To je jednoduché, podotkla paní doktorová Majolínková, pošleme jim ty peníze poštou.

— Také jsem na to pomýšlela, řekla paní císařská radová, ale zjistila jsem, že peněžní listonoš, který do té čtvrti chodi, je ženat a má čtyři děti. Můžeme tuto rodinu vysazovat takovému nebezpečí' ?

Konečně bylo Usneseno, že podpora má býti vyplacena, až bude mít spolek jistotu, že choroba úplně pominula a není žádného nebezpečí nákazy.

Zatím rodina Smetáčková umírala hladem. A tu Smetáček se odhodlal jít poprosit známého dobrodince v městě o podporu. Dobrodinec ho přijal velmi laskavě. Ale když řekl Smetáček, kdo je, zvolal:

— Takový tedy jste ničema! Zdá se, že chcete z podpor zbohatnout. Což myslíte, že nevím, že vám „Zlaté srdce" dává patnáct korun týdenní podpory?

A nepřipustiv ho již ani ke slovu vystrčil ho ze dveří.

Za čtrnáct dní potom přinesly noviny zprávu, že v rodině Smetáčkově odehrála se tragedie hladu a bídy. Smetáček že pobil celou rodinu a na konec spáchal sebevraždu z hladu.

To číslo novin paní císařská radová si neuschovala.