Trest smrti: dojemné poslední okamžiky vězně, který v Olomouci čekal na popravu

Smuteční vůz.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

K popravě v Olomouci.

Poslední noc odsouzeného Knapka liči dnes »Olomoucký Pozor«. Tklivě zejména působí líčení oněch okamžiků, kdy s nezdárným, nešťastným synem v noci před popravou setkala se stařičká jeho matka, jež přijela, aby v poslední chvíli synova života přinesla mu odpuštěni a teplo své lásky.

Sděluje zmíněný list: »Celou noc Knapek probděl a ani oka nezamhouřil. Byl klidný až do posledního okamžiku. Z večera pojedl hodnou porci šunky, k tomu popíjel víno a kouřil viržinky. Vykouřil jich přes 20.

S hlídajícími jej četníky se vyrážel vesele: vyprávěl jim různé příhody ze svého života. Pravil, že na životu mu nezáleží a že nikdo ještě tak statečně neumíral, jak bude umírati on.

Po 12. hod. přijela jeho stařičká matka se švagrem jeho Bochčochčilem ze Štípy u Holešova, odkud telegraficky byli povoláni. Jakmile stařičká matička odsouzencova zvěděla o tom, že její syn má býti druhého dne popraven, že mu odňat býti má život, vydala se ihned se švagrem na cestu, aby ještě naposledy přivinula na mateřské srdce nezdárného svého syna a aby dodala mu odvahy a posily na cestu poslední.

Výjev jaký při jejich shledání se odehrál, byl srdcervoucí. Matka i syn padli si do náručí s hrozným nářkem, který provázen zátopou slzí, proměnil se v bolestné štkaní. Všichni, kdož chvíli té byli přítomni, byli soucitem přemoženi, ba ani ten nejotužilejší četník nemohl se ubrániti slzám.

Žalem zlomená matička horoucně líbala svého nezdárného syna. To zlaté srdce mateřské mu odpustilo. O 1 a půl hodině vybídnuta jsouc, aby si odpočinula, vypotácela se z celi a odebrala se na připravené lože.

Její syn, který setkáním se s matkou byl zlomen, po jejím odchodu opět se vzmužil a bavil se se svým švagrem i s četníky do 4 hodin ráno, kdy nešťastná matka jeho, jež nemohla usnouti, opět dala se věsti do celi svého syna, aby se s ním rozloučila na vždy.

Dala mu své mateřské požehnáni, objala jej a tu syn v usedavém pláči tklivě prosil ji za odpuštění. Pravil: »Matičko drahá, děkuju vám za dobré vaše vychováni, jež jste mi dala do 16 let. Já vás potom nechtěl poslouchat a tak špatně jsem se choval, a proto jsem sobě takovou smrt a vám takový žal připravil. Proboha vás prosím, řekněte tatínkovi i sestrám, že před smrti jsem je prosil, aby mi odpustili, když už při moji smrti tu nejsou.«

Matka mu to přislíbila a dodávala mu odvahy na poslední cestu, načež s nim se tklivě rozloučila. Odcházela zdrcena. Popravě svého syna nechtěla být přítomna, nechtěla vidět, jak společnost lidská připravuje o život jejího syna. To bylo by přes její síly«.