Vánoční pohádka: jak Krakonoš potrestal lakomého pekaře

Rozzlobený Krakonoš.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Lakomý pekař.

Slyšeli jsme Již, že Krakonoš nenáviděl lakomců. Poslechněte, jak potrestal lakomého pekaře a jak zároveň pomohl chudému.

Kráčeje z jistého horského městečka kamenitou cestou v údolí, potkal starého již muže, který s velikým namáháním vezl do vrchu trakař dříví.

»Kam pak vezete to dříví, starče?« dal se Krakonoš s neznámým do řeči.

Stařec postavil trakař, pozdravil uctivě neznámého myslivce a stíraje si s čela řinoucí se pot, pravil: »Do města, panáčku, k pekaři Nekupilovi. To je namáhání, již nemohu dále,« doložil, ztěžka si oddychuje, «celý sáh odvozil jsem na trakaři — již jedu naposled.«

»A vyděláte hodně na tom dříví?« tázal se Krakonoš.

»Ach, Bože, vydělám!« vzdychl chuďas. »Jak dlouho musím v lese pracovati, nežli si smím odvézti domů sáh dříví! Nyní smluvil je Nekupil se mnou za deset zlatých, a ten dovoz připraví mne o celý den, tak že dnes již ničeho nevydělám. Je to málo peněz, ale co platno! Nikdo se mne posud na dříví ani nezeptal, a já potřebuji peněz, abych měl chleba pro děti. A věřte, milý pane, že budu rád, když mi Nekupil dá těch deset zlatých, vždyť víte snad, jaký je to lakomec. Ten ještě nikomu poctivě nezaplatil.«

Lakomý pekař.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

»Asi za hodinu,« dí stařec.

»Počkám zde na vás, pak mi povíte, jak jste pochodil u Nekupila,« pravil Krakonoš a šel do blízkého lesíka.

Stařec hleděl udiven za neznámým myslivcem; ale pak se chopil trakaře a jel dále.

Za hodinu vracel se zase k domovu; již z daleka zpozoroval myslivce, který jej očekával na témže místě, kde se byli prve potkali.

»Nuže,« volal mu Krakonoš vstříc, »jak jste pochodil?«

»Ach, špatně,« bědoval ubožák; »považte, milý pane, ten lakomec mi strhl dva zlaté; ještě z podvodu mne vinil řka, že není dříví tak pěkné, jak jsem řekl. Prosil jsem jej, aby se nade mnou slitoval, ujišťoval jsem ho, že mu nemohu dáti dříví tak lacino, ale on se mi vysmál. Nemohu-li prý mu dáti dříví za ty peníze, abych si je odvezl zase domů.

Co jsem měl dělati? Kdybych si chtěl dříví zase vzíti, musil bych jeti opět šestkráte s trakařem přes ten vrch, prozahálel bych zase celý den, a co bych se při tom nadřel! Raděj oželím ty dva zlaté, mám o ně přijíti tak nebo tak! — Co má ten člověk peněz — a nestydí se naříkati! Pošel prý mu osel — nejspíše hladem — zítra půjde do Jilemnice na trh a koupí si jiného. Hned mi vypočítával, jakou škodu utrpěl, ale jak ukřivdil mně, na to nepomyslil.«

»Budťe jen dobré mysli,« těšil ho Krakonoš, »pomohu vám aspoň poněkud. Přijdte zítra ráno na toto místo; zde spatříte pěkného osla, který se tu bude pásti. Toho vám daruji. Odveďte jej do Jilemnice na trh a prodejte ho pekaři Nekupilovi. Jinému ho neprodávejte; můžete zaň žádati více než jiní, neboť váš osel bude nejpěknější. Kdyby však pekař zdráhal se zaň tolik dáti, slevte mu, neboť jenom pekaři smíte ho prodati, rozumíte?«

Stařec přisvědčil; ale nežli mohl šlechetnému dárci poděkovati, zmizel myslivec, jakoby se byla země po něm slehla. Stařec všecek polekaný poznamenal se křížem. »To byl jistě Krakonoš,« pomyslil si; »jeho rozkazu musím uposlechnouti; jen aby si neztropil se mnou nějaký krutý žert.«

Zamyšlen ubíral se domů. Po celý den přemítal o dnešní příhodě a zachvěl se strachem, kdykoli pomyslil, že povede zítra Krakonošova osla na trh. Ale konečně poručil vše do vůle boží a večer ulehl upokojen na své chudé lůžko.

Časné ráno kráčel k místu, kde byl včera rozmlouval s Krakonošem. Skutečně — osel již tam byl a pokojně se pásl v husté trávě. — A sotva se starec k němu přiblížil, pozvedlo zvíře hlavy a kráčelo k němu, jakoby v něm poznávalo starého známého.

Dřevař pohladil osla, ovšem nikoli beze strachu; pak ho vzal za ohlávku a vedl jej na trh. Avšak osel škubal hlavou, chtěl jiti volně. Dřevař ho tedy pustil a on kráčel podle něho.

Ačkoli nelze osla nazvati krásným zvířetem, starci líbil se Krakonošův osel velice; bylo věru radost na něj se podívati: byl pěkné šedé barvy, tělo měl vykrmené, nohy jako vysoustruhované. Kromě toho byl trpěliv a povolný, jako každý osel nebývá, neboť mnohý je zarputilý tvrdohlavec. Ale dřevařův osel kráčel neunavně kamenitou cestou, nevšímaje si rostoucího zde bodláčí.

»Za toho vyklopí Nekupil hezkých pár stříbrňákův, osel se mu zajisté zalíbí, vždyť jest jako vymalován,« pravil stařec sám k sobě. »Ale musíme pospíšit, abychom tam brzy byli.«

Osel zrychlil krok, jakoby rozuměl jeho slovům, a po desáté hodině dorazili do města.

Na trh přivedeno bylo několik oslův, a na všecky bylo dosti kupců. Jakmile však objevil se známý nám stařec se svým oslem, seběhli se všickni k němu; nebo tak pěkné zvíře, jako byl dřevařův osel, neviděl ještě nikdo.

Zámožný sadař ptal se starce, co žádá za osla; stařec byl na rozpacích, neboť nechtěl osla prodati nikomu jinému nežli Nekupilovi, a ten zde ještě nebyl. Vymlouval se tedy, že si jistý pekař osla již zamluvil.

»Toť jste ho nepotřeboval vésti na trh,» řekl sadař podrážděn.

Ale v tom přišel pekař; i jemu zalíbil se osel na první pohled. Sotva uvěřil svým očím, když poznal chudého dřevaře, od něhož byl koupil včera dříví.

»Odkud máte to pěkné zvíře?« tázal se starce.

»Proč bych vám to nerekl — dostal jsem jej,« odvětil dřevař.

»Jděte, jděte, kdo pak by vám daroval tak pěkného osla,« pravil pekař. »Ale mně na tom nezáleží — co chcete zaň?«

»Osmdesát zlatých,» řekl stařec.

Lakomci zdálo se to býti mnoho, ale sadař zvolal: »Dejte ho sem!«

»Počkejte — dám jednaosmdesát!« řekl Nekupil.

»Dám devadesát!« zvolal sadař.

»Přidám ještě zlatku, abyste neřekl, že jsem vás ošidil včera při té koupi dříví,« pravil pekař, »dám jedenadevadesát.«

»A já dám sto«, řekl sadař.

»Dám sto pět!« zvolal Nekupil, pohleděv zlostně na svého soupeře.

»Sto patnáct—ale ani krejcaru více!« zvolal sadař.

»Sto dvacet vám dám,« řekl Nekupil rozechvěným hlasem.

»I vezměte si jej za sto dvacet!« zvolal stařec obávaje se, aby mu pekař neodešel.

Nekupil se teprve nyní zarazil, maje platiti za osla sto dvacet zlatých. Počal se dřevařem smlouvat, ale ten nechtěl sleviti se smluvené ceny ani krejcaru, což bylo docela spravedlivo.

»Nechcete-li, zavolám sadaře, který mi dá zajisté sto dvacet zlatých,» pravil.

»Pekaři se osel velmi líbil, a proto vysázel starci s těžkým srdcem sto dvacet zlatých. »Vy jste mi to včerejší dříví pořádně oplatil,« pravil zlostně.

»Ale vždyť jste mi tu cenu sám nabídl,« pravil dřevař, »nemůžete říci, že jsem vás ošidil.«

Pekař odvedl osla, z něhož měl velikou radosť, ač litoval peněz, a stařec ubíral se vesele domů. Můžeme si pomysliti radosť celé rodiny, když posázel chatrný stůl penězi a jal se vypravovati, jaké dobrodiní mu prokázal král Krakonoš, neboť posud byl ani manželce ničeho neřekl, nechtěje jí způsobiti zbytečné starosti. Všichni děkovali jásajíce štědrému Krakonoši, který je mimo nadání vysvobodil z bídy.

Než, vraťme se k lakomému pekaři Nekupilovi, který se také již vracel se svým oslem domů.

Dokud šli městem, osel nechal se pekaři vésti, jda tiše jako beránek. Ale sotva vyšli za město, počal házeti hlavou. Pekař nechtěl osla pustiti, jak to byl učinil stařec, a držel řemen tím pevněji. Osel se zastavil a házeje hlavou tahal Nekupila sem tam, že byl ubohý pekař za chvíli všecek zemdlen.

»Toť snad sám Rybrcoul do tebe vjel!« rozkřikl se pekař; ale sotva ta slova pronesl, otočil se osel k němu zadkem a zasadil mu kopytem do nohy takovou ránu, div že mu ji nepřerazil. Pekař bolestně vykřikl.

»Škoda, že nemám hůl,« bědoval; »ale počkej, mrcho, doma ti splatím i s úroky!«

Však osel podíval se na pekaře tak divoce, že tento uskočil mžikem od něho a pustil mimovolně řemen z ruky. Osel kráčel pak pokojně dál, a pekař kulhaje šel pomalu za ním.

Když vešli na dvůr pekařova domu, zaměřil osel hned ke stáji, jakoby tu všecko znal. Pekař se tomu podivil.

»Je to dobré hovado,« pravil, «ale nechce, aby ho někdo držel; nu, to neškodí.«

Ale ve stáji nedal se osel Opět uvázati.

»Tedy si stůj, kde se ti líbí,« řekl Nekupil zlostně; »za chvíli dostaneš něco jísť, ale dříve se najím sám, neboť mám notný hlad a jsem zemdlen až hrůza.«

Pak zavřel stáj a šel do světnice.

Za chvíli pochutnával si na dobré pečeni a na vině, neboť ač jiným záviděl, sobě přál všeho v hojnosti. Ale když mu chutnalo nejlépe, zůstal náhle jako zkamenělý — nůž i vydlička vypadly mu z rukou. Neboť v otevřeném okně objevil se divoký obličej Krakonošův.

»Bídný lakomče,« zvolal král horstva mocným klasem, »zde máš, cos koupil za sto dvacet zlatých — já ti zde nezůstanu!«

Po těch slovech mrštil ohlávkou, kterou měl osel připjatou, překvapenému pekaři v obličej, a divoce se směje, zmizel.

Ubohý Nekupil zíral pořád ještě vyvalenýma očima na místo, kde stál před chvílí Krakonoš.

»Já nešťastný,« počal bědovati, když přišel zase k sobě, »tolik peněz jsem vyhodil! Počkej, podvodníku, budeš toho litovati!«

Pekař tu myslil na dřevaře; brzy však vzdal se myšlénky, že by ho mohl žalovati, neboť věděl, že by tím Krakonoše ještě více popudil. Domyslil si také, že stařec neměl tušení o Krakonošově lsti, neboť byl poctivý člověk.

Zkrátka, pekař poznal, že ho Krakonoš chtěl jen potrestati za jeho lakotu a zvláště za to, že zachoval se tak nelidsky k chudému starci.

Proto byl od té doby lepším člověkem: odložil svou lakotu a každému za všecko vždy poctivé zaplatil. Co mu Krakonoš vyvedl, na to nikdy nezapomněl.