Vánoční rada našich prababiček: Dopřejte tatínkům jejich mašinky, i velcí kluci si potřebují hrát

Našemu chlapečkovi je čtyřicet...

Nevím, kdy kdo napsal povídání o tom, že by se měl pro otce a strýce rodiny zářídit zvláštní pokoj, kde by si mohli nerušeně pohrát se všemi těmi vláčky, letadly a vůbec mašinkami, které patří jejich nedorostlému synkovi.

Nebylo to povídáni posměšné; bylo spíš láskyplné a vyzařovalo z něho hluboké pochopení. A jak by také ne. Hravost našich drahoušků je někdy to nejhezčí, co na nich je.

Jen skutečný škarohlíd by se pousmál, když vidí vašeho čtyřicetiletého chlapečka ležet na perském koberci na břiše a cvrnkat kuličky nikoli do důlků — dělat důlky v perském koberci bychom přece jen jaksi těžko nesly —, ale do místa, ohraničeného konturami vzorku.

Necvrnká sám; s nim je jeho dvanáctiletý syn, ale ten starší má zřejmě ve hře víc srdce, ne-li víc prakse. Bere to strašně vážně, podvědomě pokřikuje a povykuje, zkrátka vrací se do chlapeckých let — a jak mu to přejeme! Hezký je také pohled (a to myslím docela vážně), když leží matka dvacetiletého syna na koberci na břiše, proti ní host, mladý pětadvacetiletý muž, a oba, soustředěni až se jim dělají vrásky na čele, stavějí z dlouhých krbových sirek japonský most.

Most je krásně červený a při dostatečné trpělivosti a pozornosti stavitelů zvedá se brzy do výše spanilým obloukem. Zkuste to, uvidíte, jak se pobavíte, hlavně když váš vlastní táta sedí vedle na pohovce a dívá se na vás s povznesenou dobráckou vážnosti bernardýna, kterému šlápl ratlík na nohu.

Znám muže, kteří si nádherně vyhrají ořezáváním tužek. Je to dobrá práce, hlavně když rodina používá již deset let jen plnicích per. Strýc Rudolf k smrti rád »opucuje« klec kanárkovi. Od podlahy až po stříšku, a to kdykoli (nejraději když chce kanár spát). Pan B. zase rád rozbírá hodinky, — ne, neuhodli jste, dá je zase dohromady — ale při práci si neuvědomuje kolem nic, leda snad menší zemětřesení. To se totiž kolečka sesypou na jednu hromadu a je malér.

Ale to je kategorie hraní, které má, nebo mysli si, že má, nakonec nějaký účel. Vraťme se k hraní jako čistému umění, podle starobylého hesla l’art pour ľart. Znám jednoho lepého mládence, který, když přijde na návštěvu, bere do ruky jednu po druhé drobné hračky, jež jste shromáždili (a ovšem neměli) na plochách svého nábytku a vyhraje si celé hodiny.

Bavlněnou miniaturu kočky tahá za ocásek, sází ji na kousky cukroví na talíři, a nakonec, protože má kočka drátěnou kostru, zkroutí ji do podivného tvaru a vstrčí vám ji v nestřeženém okamžiku do kabely. Králíku, ve kterém byly kdysi bonbony, otočí hlavu nazad, na bronzovou sošku Apolona navleče vaši rukavici a když shledá, že je to přec jen trochu moc, navlékne rukavici vašemu vzpouzejícímu se foxteriérovi na nos.

Když ho poctivě učíte cizím jazykům a když má koukat do knihy, vytáhne si z límečku u košile kostici a drnká si jí po zubech, strká si patentní tužku do vlasů, a protože mu něžně vyčiníte, zlobí se na vás a dokazuje, že to musí dělat, aby se mohl lépe soustředit. Kolik myslíte, že je mu let? Přesně pětadvacet.

Jsou velcí hoši, jejichž zdánlivá pořádnost je také jen výrazem hravosti. A jiní, kteří projevují hravost sběratelstvím drobných předmětů. Hravost, která přechází do vášně. Velice hravá odrůda jsou kumštýři, ale to je pochopitelné. Vždyť hravost a výtvarný pud mají mnoho společného.

Ale důležitější ještě je, že chlapecky hravý element mají v sobě i dobři řemeslnici, a řekněte mi, které řemeslo by bylo na sto procent dobré, kdyby si s ním dobrý řemeslník nedovedl dětsky vyhrát, rukama, srdcem, celou duši?

Máme tolik krásných ručně vyrobených věci proto, že se na jejích tvořeni účastnila zadumaná nevinnost s čelem dětsky pokrčeným, lidé mají rádi dobrý řemeslný folklor proto, že se zrodil za spoluúčasti oddané hravosti.

Nechť si naší drahouškové rodu mužského hraji, když se jim zachce.

Líp je na tom ta z nás, která má doma velkého chlapce, jenž v ní dovede vyvolával jeden z jejich nejkrásnějších pudů: pud mateřský. Ten, který výdrží nejdéle.