Velikonoční pomlázka: původ pomlázky a rozdíl při koledování chlapců a dívek

Velikonoční pondělí.

Pondělí, druhý svátek velikonoční, jest dnem pomlázky, zvyku, obdobného s vánoční koledou.

Pojem slova toho je dosti obsáhlý, značit' se jím v podobu bičíku spletené proutí vrbové, pak dar v ten den dávaný i den sám, a konečně starobylý zvyk choditi po domech a jisté písně prozpěvovati.

V pondělí chodí po pomlázce hoši, v úterý děvčata; oni splétají si pomlázku, místy také dynovačku nebo binovačku nazvanou — z osmi proutků vrbových, na konci přičiňujíce drobnou mašličku; děvčata mají jediný toliko proutek, pentličkami ozdobený.

Nechodí však hoši jenom po domech, tam mohou beztoho jiti jen, jsou-li blíže známi, ale číhají od časného jitra a kde se děvče jen kmitne, ženou se za ním a pomlázkami je šlehají. V úterý jim to děvčata oplácejí.

Že toto šlehání pomlázkou jest starobylý zvyk symbolický, o tom nikdy nebylo sporu. Hanuš, jako rád ve všem spatřoval hluboký význam mythologický, shledával v těchto proutcích vrbových »symbol jarního blesku, jenž netoliko oblakové nebe zimné, t. chmury proráží, než i zemi zimou stuhlou k jarému životu přivádí«. Dle něho »udeřiti pomlázkou je rovněž symbolické; tím se zkamenělosť, t. zima vyhání z osob a jaro, štěstí se v ně uvádí, jako na jaře vůbec vynášejí a tlukou smrť a léto přivádějí«.

Mnohem střízlivější a jediné pravdě podobný jest náhled Sobotkův. Pomlázka (z po-mlád-ka, mladý, mladili) z mladého proutí zhotovená, musí se neustále »čepejřiti«, t. j. kývati, pohybovati, jest tedy znakem svěžesti, jarosti, čipernosti; šlehati jí pak dle často již dotčené dotýkací praktiky má patrně ten smysl a účel, aby se zmíněné vlastnosti přenesly na osoby šlehané, t. j. dotýkané.

Jest tedy »proutek vrbový symbolem omladlé jarní přírody, kteráž ve vrbě bujíc jako procitlá nebo znovuzrozená projevuje svou sílu občerstvující a plodivou. Šleháním naznačuje se symbolicky přenášení této síly z vrby na živé bytosti«.

Pomlázka přináší prý domu štěstí, ovšem jenom, která první je tam přinesena. Proto hospodyně hocha, který první s ní přijde, sama zvláště štědře obdaruje, a když děvčata nevyhnutelné šlehy dostala, béře mu pomlázku z rukou, jde do chléva a tam jí pošlehá všechny krávy, aby se »pomladily«.

Děvčata dávají hochům pomlázky obyčejně po kraslici, což dnes se pokládá již jen jaksi za výkup od šlehání, kdežto druhdy byla to zajisté odměna za účinek, který šlehání spůsobovalo.

Někde bývalo darované vajíčko červené i důkazem zvláštní náklonnosti, asi tak, jako v létě jablko. Říkávalať děvčata kolem Mšena:

Komu vajíčko daruju,
toho upřímně miluju;
komu to vajíčko dám,
toho tuze ráda mám.

Tak vroucí a srdečné vyznání, pro něž jistě vyhlédla se chvíle beze svědků, mohlo děvče učiniti arci jen hochu milovanému, který se již bezpochyby sám postaral, aby mnoho druhů vyvolené jeho pomlázkou obtěžovat nepřišlo.

Vedle dospělých chodí po pomlázce děti obojího pohlaví, zvláště chudé, a to tak Četně, že se za nimi skoro ani dvéře nezavírají. Pro ně je pomlázka vlastně velikonoční koledou, příležitostí totiž, aby ze štědré ruky jakýkoliv dárek dostaly. Jako o Vánocích odzpěvovaly »Koleda, koleda, Štěpáne« atd., tak dnes slyšíme od jednotlivcův i celých tlup:

Hody, hody,
do provody!
dejte vajíčko malovaný,
nedáte-li malovaný,
dejte aspoň bílý —
slepička vám snese jiný —
za kamny v koutku,
na zeleným proutku atd.

Rozmanité, ve sbírkách četně zaznamenané varianty popěvků pomlázkových svorně vyznívají v žádost o červené »nebo aspoň« bílé vajíčko, oznamují, že si zpěváci přišli »pro koláček bílý«, aneb uvažují s úmyslem nikterak nezatajeným, »jakej je to mazanec — bez koření, bez vajec«. A takových dárků se jim obyčejně dostává, hospodyně napekla v sobotu koláče beztoho jen pro koledníky.

Ve východních Čechách nazývá se pomlázka (jako na Moravě) mrskut čili šmerkust; y některých krajinách bylo také obvyklé slovo pomrhoda, jak se slýchá tu a tam dosud v písni: »Dej Bůh štěstí tomu domu — my k vám jdeme na pomrhodu.« Odkud to slovo je vzato, o tom již mnoho hlav marně přemýšlelo. Název šmerkust nebo šmerkous patrně je německého původu (ze »Schmeckostern«).

Daleko skrovnější než pomlázky jsou u nás v Čechách zůstatky dávného obřadu o Velikonocích obvyklého, totiž obléváni studenou vodou za časného jitra v pondělí a v úterý velikonoční; v pondělí totiž polévají mužští ženy, které jim to v úterý oplatí.

U nás polévají se jen mladí lidé navzájem, aby byli čerství a svěží, tedy z téže příčiny, z jaké se na Velký pátek sami bud koupají neb myjí; jinde, jako v Lužici a zvláště v Polsku (dyngus, šmigust) polévá se kde kdo, a zdá se, že tu také původnější význam úkonu toho je uchován. Někteří vidí v tom památku na první křest, avšak mnohem pravdě podobnější jest zajisté domněnka, že jest to zůstatek jarní očisty, ať již přicházela ve spůsobě prvního deště jarního ; ať jinakým spůsobem se dála.

Když země táním sněhu jako by se oplákla, když dle tradice polské i slunko z koupele vychází, pak snadno věřiti, že i lid chtěl do léta vejiti očistěn jarní, svěží koupelí. V Čechách však namnoze splynul obřad ten s poléváním se čeledi, když vychází poprvé na jaře do práce.

Z počasí, jaké je na Velikonoce, hlavně ovšem na Boží Hod, soudívají hospodáři na úrodu neb neurodil příštího léta. Dávná »Pranostyka selská« (z r. 1710.) učí v té příčině:

Na velikou noc bude-li málo pršeli,
ne mnoho píce pro sucho budem míti;
pakli ten den jasno míti bude,
máslo, vomastek lacino přijde.

Srovnáme-li zvyky velikonoční se zvyky vánočními — a srovnání takové nabízí se na konec takořka samo sebou — seznáme sice mnohý rys společný, jako na př. koledu a pomlázku, avšak neujde nám patrný rozdíl v celkovém rázu a povaze obojích obřadu těchto.

Většina zvyků vánočních totiž nese se ku věstění budoucnosti, ku přezvídání osudů lidských, života nebo smrti, štěstí a neštěstí, změny stavu a p.; zvyky velikonoční naopak jsou rázu praktického, týkají se především hospodářství a blahobytu, k němuž i zdraví tělesné lze počítati, hledí člověku pojistiti užitek na poli, na zahradě i v chlévě a bezpečí od úhon živelních v domě samém. Povaha tato souvisí úzce s dobou, v niž zvyky dotčené spadají.

O Vánocích panuje v přírodě mrtvý klid, avšak za to čas, odvěký a tajemný pán všeho tvorstva, dle víry dávných předku v noci vánoční se zastavuje, aby potom tím rázněji přešel v nový svůj oddíl, nové období; toť nejpříhodnější a takořka nutkavá chvíle, v níž možno budoucnosti se dopátrali.

Velikonoce pak, ať již nestálá podoba luny dříve či později je přivede, vždycky spadají na sám počátek jarního ruchu, v němž mysl venkovanova přirozeně obrací se k tomu, co je předmětem vší jeho práce i péče, k hospodářství, ke zdroji jeho prostředků životních. Vidíme z toho, jakož povaha lidu na fysikálních a geografických poměrech bývá závisla, že také kulturní a zvyková stránka jeho řídívá se různými okolnostmi lokálními i časovými.