Veselé střípky ze života T. G. Masaryka: proč byl rád prezidentem, z jakého důvodu nosil jezdecké boty nebo jak vnímal svou smrt

Tomáš Garrigue Masaryk na koni Hektor.
autor obrazu: František Horník
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Drobnosti o velkém presidentovi

Nesnesl, aby se o ženich obecně řeklo hrubě nebo podceňující slovo; to se hned rozčiloval. Neúcta k ženě mu náležela mezi věci, jež zahrnoval do pojmu »nevzdělanost«. Byl k ženám neskonale jemný a při tom zřetelně rozpačitý.

Někdy se stalo, že se už u stolu stočil hovor na politiku. Byla-li při tom dáma, která při tomto thematu upadla v mlčeni, zarazil se starý pán, popadl mísu s ovocem a postavil ji energicky před ni, aby se jaksi necítila vyřazena; načež se s úlevou vrhl do další politické debaty.

President Tomáš Garrigue Masaryk a Karel Čapek.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Nosil nejraději jezdecké boty. »To proto, že se s nimi nemusím šněrovat,« vysvětloval.
»Natáhnu je, šup, a už jsem obut. Tak jako u nás na Slovácku sedláci: Mámo, podej mi čepici, ať se obleču!«

Zavrhl knoflíčky u rukávů košile. »Já nemám trpělivost se s tím zapínat.« Místo toho si vymyslel jakési složité manžely, jejichž cípy se prostě měly do sebe zasunout a držet.
Pravda, měly, ale nedělaly to; stále se rozvíraly, a tak jeden z typických pohybů presidenta Masaryka byl, že si pořád nějak rovnal a dával dohromady rukávy u košile.

Jednou se někdo zmínil, jak dobře vypadá president Masaryk v bílých jezdeckých šatech.
»Že mu to nejlíp sluší?« vyhrkl Švehla oživeně. »Když jsem ho prvně viděl v bílém, řekl jsem hned Hůzovi (komorníkovi), aby mu dal ušít aspoň šest takových šatů. A aby mu je dával, kdy to jen půjde. Člověče, to je ohromná věc pro stát, když je president krásný!«

Že byl dokonale střídmý, je známo; jen silnou černou kávu měl rád, i když se na to doktoři mračili.
»Nějakou neřest člověk musí mít,« bránil se.

Jednou si bral při obědě rýži a zasmál se. »Když jím rýži, připadám si jako slon.«
»Tato,« užasla jeho rodina, »copak ty jíš rýži nerad?«
»Nu, vlastně nerad,« přiznal se. A do svého dvaaosmdesátého roku to nikomu neřekl a jedl ji trpělivě téměř obden!

Je známo, jak míval pan president Masaryk rád svého starého koně Hektora; bylo to rozumné a při tom hrdé zvíře, které se nedálo jen tak předhonit. Pan president ho vždycky před jízdou poplácal po šíji a podal mu kostku cukru.
»Proč mu dáváte odměnu před jízdou?« ptal se jednou host.
»To není odměna,« namítl pan president. »Ale já bych chtěl, aby se ten kůň na vyjížďku taky těšil.«

»Mně se na presidentství nejvíc líbí, že s sebou nemusím nosit žádné peníze,« říkal.
A skutečně neměl v kapse nikdy ani pěťák; v tom ohledu byl doslovně jako lilie polní. I stávalo se, že potkal na procházce babku nebo dědu v lese, zapletl se s nimi do řeči a shledal, ze jsou chudáci; tu se bezradně podíval na společníka své procházky nebo dokonce na svého rotmistra, který se nenápadně ubíral tímtéž směrem, — nu, a byly z toho dloužky, které potom důvěrně vyřizovala presidentova kancelář.

Když se lidé už po jeho osmdesátce divili jeho tělesné síle, smával se: »Já snad ani jen tak neumřu. Budou na to muset udělat zákon, že už smím umřít.«