Vlasti zdar: temná historie jednoho českého pozdravu

Bourání hraničních sloupů.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Vlasti zdar!

Říkali jsme si po sokolsku „Nazdar!“ Nyní máme pěkný pozdrav „Vlasti zdar“.

Nebyl zaveden proto, že bychom s dřívějším nebyli spokojeni anebo že by propadl neúctě, ale hlavně proto, abychom si stále připomínali, že na zdaru vlasti především záleží.

Tento pozdrav se ovšem nevžil hned, ale vžívá se. A nepochybuji, že se brzy vžije, jen jakmile si lidé odvyknou pohodlnosti, se kterou pozdrav „Nazdar!“ zkrátili na pouhé „Zdar!" a jakmile si uvědomí, že pozdravem „Vlasti zdar“ připomínají sobě i druhým, na čem nám, všem nejvíce musí záležet: ne na vlastním pohodli a vlastní spokojenosti, ale na prospěchu, na zdárném vývoji vlasti!

Musíme ovšem tomuto vžití se opravdu pomáhat. Nejen tím, že budeme tímto pozdravem zdravit svoje známé, ale i tím, že tohoto pozdravu použijeme v závěru svých dopisů. Místo fráze „S veškerou úctou", která nic nepovídá, anebo slov o „oddaností v hluboké úctě", při čemž nemyslíme často ani na oddanost, ani na hlubokou úctu, budeme připomínat zdar vlasti. A to jistě každý Čech bude myslet poctivě a upřímně!

Nejde ovšem jen o korespondenci soukromou, ale i obchodní. Němci i ve styku obchodním užívají důsledně svého národního pozdravu, a nikdy neužívají dříve vžitých frází. Stejně máme činiti i my. Dosud se to ovšem neděje. Nejednou dostaneme dopisy, nad jejichž závěrem udiveně kroutíme hlavou.

Posílá nám na př. zprávu pro tisk referent jedné sokolské jednoty. V záhlaví má natištěnu žádost o zařazeni zprávy do listu a pod tím podpis. „S projevem dokonalé úcty...“ Místo jadrného sokolského „Nazdar!“ jalová konvenční fráze, kterou jsme čítávali na obchodních prospektech, ale která na sokolském sděleni působí velmi divně.

Také veřejné korporace a úřady by si měly zvyknout na užívání pozdravu „Vlasti zdar!“. Nic by věru neztratily na vážnosti, byly by nám bližší a z jejich sděleni by nečišela tolik strohost a upjatost. Máme před sebou také takový natištěný lísteček, v němž redakce je žádána o úsluhu otištěním zprávy, ale není tam ani fráze o dokonalé či podobně úctě, ale hezky zřetelně je tam vytištěno: Podpis.

A pod tím razítko a několik škrtů perem, které za nic na světí nerozluštíte. Tady vidíte, jak je to zbytečně úzkoprsé. Když už někdo nechce svou žádost zakončit českým „Vlasti zdar“, nemusí ani natištěným, slovem: „Podpis" naznačovat, že pozdravu — ať už jakéhokoliv — použiti nemíní.

Tady by se to mělo změnit. Vždyť už i strážnici na vesnicích nevyhlašují po obvyklém bubnování vyhlášky obce tak stroze jako dřív. Pořád se sice ještě „občanstvu dává na vědomost", ale nenařizuje se, nýbrž upozorňuje nebo žádá.

Ale půjde to, půjde. Jen si trochu chtít zvyknout! I to „rukulíbám" vymizí, i „poklona“ a „má úcta" — jen chtít, opravdu chtít upřímně přát vlasti plného zdaru! Všude a při každé příležitosti!