Vrána nebo čáp aneb legendy z celého světa o tom, jak děti přicházejí na svět

Porodnice.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Odkud pocházejí děti?

Veliké tajemství přírody, narozeni člověka, od nepamětných časů zabavovalo národy všechny. Dotazy dětí po jich původu od rodičů pravidlem zodpovídají se lidovým podáním běžným a tak děje se od pokolení k pokolení.

U nás nejběžnější podání jest, že děti přinášejí vrány neb čápi, na Příbramsku též lišky. Přináší prý je v rána komínem, proto pokřikují děti na vránu: »Poleť, vráno, k nám, budem kolíbat!« Jindy na ni volají:

Vrána letí,
nemá dětí.
Kde je mají?
»V černém lese.«

Co jim vaří:
»Z jahod kaši.«
Čím ji mastí?
»Kolomastí.«

Jako u nás i v krajích německých obecný jest výklad, že čápi přinášejí děti; proto i v nich děti, poskakujíce z jedné nohy na druhou, pokřikují na ně, když je vidí letěti, aby jim přinesli buď bratříčka buď sestřičku. Když pak matka, jsouc šestinedělkou, leží na posteli, pomocnice ku porodu vysvětluje dětem úkaz ten, že čáp, který malé děcko do domu přinesl, štípl matku do nohy a proto že musí ležeti. Když u Srbů lužických čáp na střeše se usídlí, má se za to, že v domě tom v témž roce dítě se narodí.

Ale též odjinud, totiž ze studní, rybníků, bařin neb moře dle podání lidového děti pocházejí. V Čechách v okolí Peček a Jilemnice rozšířena jest báj, že děti vylovují se sítěmi z rybníků neb z řeky; na východní Moravě hlásá se, že babka děti ulovila ve vodě, ve studánce, na potoce nebo v rybníku.

Podobně v krajích německých, ku př. ve východním Frísku prohlašuji, že děti pocházejí dílem z moře, dílem z bařin rašelinových, v Oldenbursku, že děti vylovují se dílem ze studní, dílem z rybníkův, v krajích pak při řece Vezeře položených, že děti mají původ ze sudův, jež slouží v řece k označení splavné vody, a sice hoši z černých a červených, děvčata z bílých.

Pravidlem studně určité jsou dle podání lidového vlastním nálezištěm dětí. Na šlesvickém Amrumu nalézají prý se dvě dětské studně, v nichž zvláštní »opatrovnice«, opatřena dlouhou kosou, nenarozené děti hlídá; přijde-li některá žena si pro dítě, dozná od opatrovnice poranění na noze a proto jest potom upoutána na lože.

Dle jiného podání pocházejí děti z polí a lučin: tak ku př. vypravuje se v Čechách, že děti jako žáby po louce skáčí, v Horních Rakousích z lučiny Ilmské, kde pasoucí se krávy bučením svým na ně upozorňují, až lidé přijdou a domů si je odnesou.

Ve Švábsku dle podání lidu porodní babka přináší novorozeňátko z dutých stromů, zvláště když otec novorozeňátka kouří z dýmky z vrboví vyřezané. V Hessku (v okolí Niersteinu) přinášejí prý děti z veliké lípy, pod níž slyšeti jest, jak vyvěrá hučivě pramen.

Ve Francii praví se, že děti, než se narodí, nalézají se pod lupeny zelí v záhonech pěstěného, v Anglii pak v záhonech petrželi. Ve Švýcarsku rozšířena jest víra, že kamení bouřemi s hor sválené jest dětským džberem. Hřímá-li, potěšují manžely, již právě byli děcko ztratili úmrtím, že porodní babička může jim opatřiti jiné, ježto balvany se skal se dolů řítí. Balvany tyto lid venkovský zove »kameny malých dětí (Titisteine)«.

I u národů mimoevropských podobné báje jsou rozšířeny, jak dosvědčují zprávy missionářův, tak na př. u negerského kmene Basutů jest obecnou věrou, že děti přicházejí z bařin. Když totiž missionáři zavedli s nimi hovor o původu člověka, Basutové jali se vypravovati o veliké bařině, rákosím porostlé, z níž prý první člověk vzal svůj počátek.

V Číně u Mjaoců, prabydlitelův provincie Kantonské, vypráví se, že děti Docházejí ze zahrady »předků květinových«. Z té příčiny zachoval se u nich mrav přinášeti oběti předkům těmto, který obřad zove se »kau-fa«. Při něm vezme se koš, do něhož položí se bílý papír: k papíru tomu pak kněz se modlí. Papír představuje totiž »předky květinové«, u kterých prý duše malých dětí dlejí. Když kněz obětuje předkům kuřata neb vepře, propustí pak duše dětí ze zahrady své a tak děti přicházejí na svět.