Vtipy z roku 1919 vám zlepší náladu i dnes

Veselí lidé.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Obchodník.

Paní Maierová onemocněla. Když se pozdravila, zaslal lékař Maierovi účet, tohoto znění:

12 návštěv u paní Majerové
24 K za léky ... 12 K
úhrnem ... 36 K

Maier zaslal mu poštou 12 K a dopis. — „Ctěný pane doktore! Současně zasílám Vám 12 K za lék; co se návštěv týče, dovolí si moje paní tyto vám opětovat.”

„Vysvoboď nás Pane!”

Mistrová (k muži, jenž se před spaním modlí): „Starý, jest-li pak se modlíš taky za mne?”

Mistr: „Zrovna teď!”

„A co se modlíš?”

„... zbav nás ode všeho zlého, amen!”

Nedorozumění.

Za deštivého počasí přišel manžel hladový a unavený domu k obědu. Zatím co lžičkou míchá polévku, aby vychládla hledí oknem ven na lijavec a praví: „To je dnes zase svinstvo!”

— „Odpusť” poznamenává jeho paní, „kuchařka onemocněla a musela jsem proto vařit sama.”

Početní hádanka.

Je nás v republice patnáct milionů. Bude-li se takhle rychle střídat ministerstvo, jak dlouho to bude trvat, než se na každého dostane?”

Vřelý dík.

Na pohřbu po řeči kněze děkuje jeden z rodiny zemřelého přátelům a obecenstvu mezi jiným: Děkujeme Vám za všechnu sympatii a přátelství k zemřelému, děkujeme i za doprovod tělesných jeho pozůstatků na náš hřbitov a doufám. že budeme moci i vám stejným dílem odplatit a přijít vám všem též a pohřeb.

Opatrný mužíček.

„Tak tedy, mužíčku, jak jsi se rozhodl? Dáš mne učit vařit?”

„Ano. Knihu jsem již koupil.”

„Ale jeje! Rettigovou?”

„Ne! Domácího lékaře...”

To ano.

„Myslíte, že u nás v republice budeme potřebovat ministra námořnictví?”

„To ne, ale někdo snad bude potřebovat to místo.”

Z perského humoru.

Jistému beduínu se ztratil velbloud. Hledal dlouho, hledal marně a konečně učinil slib, že najde-li svého velblouda, prodá ho příštího dne za dinar. (Dinar platí několik haléřů.) A stalo se, že velblouda skutečně našel, a hned velice zalitoval ukvapeného slibu.

I vzal kočku, přivázal ji velbloudu na krk, šel na trh a křičel z plných plic: „Kdo koupí velblouda za dinar a kočku za tisíc dinárů?! Ale musí je koupiti spolu, jednotlivě je neprodám!”

Na letním bytě.

„Co platíte těm Pražanům za to, že vám zryjí zahradu?”

„Nic! Rozhlásil jsem, že tam dědeček někde vloni zakopal mouku....”

Počítání peněz

Anekdota z roku 1871 koluje nyní ve Versaillích. V den, kdy Bismarck vyslovil požadavek, že Francie musí odstoupili Elsasy a Lotrinky a zaplatit pět miliard válečné náhrady, ozval se mu první Jules Favre, pozdější finační ministr francouzský, a zvolal: „Uvážila Vaše Excellence, jakou neslýchanou cifru vyslovila?! Kdyby se tato suma razila v pětifrancích, a kdyby nejrychlejší počtář začal je počítati při Kristově narození, a počítat ve dne v noci, dopočítal by se pět milard až v roce 1932!”

— Vedle Bismarcka seděl tenkrát pruský finanční ministr Bleichröder, původem žid, a Bismarck klidně ukázal na něho: „Uvážil jsem to,” odpověděl prý Favrovi, „a proto jsem přivedl tohoto muže. Jeho předkové začali počítati peníze již před narozením Kristovým.”

V rodině pana Czejky.

„Co dělá Ida?”

„Háčkuje.”

„Ale?”

„Ano: přidělává si totiž na monogramech výbavy háčky na C...”

Dobrý nápad.

Kluci se hádali. Jedni chtěli si hrát na raubíře a zloděje, druzí na vojáky. Tonda Chrastíkův je rozsoudil.

„Víte, co? Hrajme si na maďarské vojáky a budeme všichni spokojeni...”

Podařená poklona.

On: „Ach ani jsem netušil, že také básníte!”

Ona: „Měl jste mne tedy za hloupější, nežli vskutku jsem?”

On: „Ach, nikoli, naopak, za mnohem chytřejší ..

Také znalá literatury.

Pán: „Bety, jděte — zapomněl jsem včera v saloně Viktora Huga.”

Betty: „Chudák — zůstal tam přes celou noc, jak mu asi bylo!”

Nedorozumění.

Rozvedená paní řiditelová činí již po čtvrté muže šťastným!

— „Ano, ale vždy toho předcházejícího.”

Vesuv a Niagara.

Když americký generál Jackson cestoval po Italii, setkal se pod Vesuvem s Italem, který se mu zrovna vnutil za průvodce po okolí. Náhodou zrovna začal Vesuv soptiti. Nadšený Ital před Američanem: „To je božské. Něco takového jste jistě ještě neviděl! Jaký nádherný přírodní zjev!

Američan chladně odvětil: „Neviděl jsem sice dosud Vesuv a jeho soptění, ale viděl jsem Niagara, která by ve dvou minutách byla hotova s vašim celým Vesuvem!”

Skeptik.

„Vše bude nyní sespolečněno: práce, chléb, energie...” — „Mně je to lhostejným: energii nemám beztoho žádnou.” — „Dokonce i zábavy mají býti sesocialisovány.” - „To jsem jenom zvědav, jak to provedou u mne. Mojí jedinou zábavou je tichá opička.”

Při zkoušce.

Učitelka ve školce vykládá dětem o cnostech zvířat. — „A nyní, děti, víte snad nějaké zvířátko, které v práci nikdy neumdlévá?” — „Včelka.” — „Zcela správně: pilná včelka.” — „Mravenec.” — „Ví snad ještě někdo nějaké zvířátko?” — Povstane p1avovlasé děvčátko, deváté z jedenácti sourozenců: „Čáp, prosím!”

Vytrestaná ješitnost.

Ve vznešené herně v Berlíně udála se dle berlínských listů tato příhoda: Vstoupila dáma v nejlenších letech, kterých čítala rovnou 44, a když přistoupila k hracímu stolu, zvolala ku svému známému: „Co vidím? Takovou kupu zlata před sebou. Vidím, že vyhráváte, Řekněte mi, pro boha, nějaké číslo, abych na ně vsadila, když jste dneska takovým dítkem Štěstěny!”

Dvorný muž přistrčil před nafintěnou a našminkovanou dámu celou hrst zlata a s úklonou pravil šibalsky: „Vsaďte svůj věk a výhru máte jistou!” Parádnice se zarazila, otálela okamžik, ale pak honem vsadia všecho na 29. V zápětí volá „shrabovač” (hráli červená-černá).

„Čtyřiačtyřicítka vyhrává!” — „Můj bože, opravdu můj věk!” vykřikla dáma a padla do mdlob.

Přátelská rada.

On: „Považ, ten hrubián mi řekl, že jsem vrtohlavý osel a že mám v hlavě motolici. Co mám udělat proti tomu?”

Ona: „Dát se prohlédnout zvěrolékařem!”

V Holandsku.

„Vy Holanďané máte báječné likéry, slečinko; divím se, že sem neutek’ Karel Habsburg místo Viléma!”

Smutná pravda.

Ještě štěstí, že jsem zůstal nádeníkem, jinak bych nemoh’ bratra profesora finančně podporovat.

Ani to nemůže.

Vilém: „Internují-li mne na nějakém ostrově, budu vzdychat jak svého času Napoleon: „Že mne před Kremlem nestihla kulka!”

Pobočník: „Veličenstvo, to by byla těžká věc — když jste nikde nebyl!”

Šťastná náhoda!

Sváteční lovec (postřeliv honce): „Lituji ně, že jsem vás poranil! Jak se jmenujete?”

Honec: „Daněk prosím!”

Sváteční lovec (nadšeně): „Daněk!? Vy šťastný člověče pojďte do mé náruče a přijměte stovku odškodného! Konečně mohu se pochlubit, že jsem střelil též jednou daňka a ne jen prostého zajíce!”

Také příčina k radostí.

„Náš Ferda je ale přece jen špásovitý chlapec!” libovala si matka umouněného uličníka. „Když jsem mu dnes ráno myla krk, liboval si, že není — žirafou!”

Večeře.

Jistého židovského odsouzence stojícího již pod šibenicí utěšoval rabín:

„Jenom se vzmuž milý synu a pomni, že ještě dnes budeš večeřeti s Jehovem.”

Odsouzenec (drbaje se za ušima): „Poslyš rabi, já bych skorem dnes raděj nevečeřel!”

Nová doba.

Matka: „Milé děti, věřte mně. když jsem byla tak malá jako vy, byla jsem spokojená, když jsem měla kousek suchého chleba.” —

Mařenka: „Ale maminko, to můžeš být ráda, že to máš nyní u nás lepší!”

V nesnázích.

A: „Co, prosím tě, máš tak utrápený obličej?”

B: „Ach, můj starý mně píše, proč nedělám zkoušky.”

A: „No. a ty?”

B: Já jsem v strašných nesnázích: teď nevím, co jsme před 6 roky s otcem ujednali, měl-li jsem studovati práva nebo medicínu.”

Štěstí s obmezením.

„Gratuluji pane Kropáčku, tak jsem slyšel, podařilo se vám zastřelit divokého kance! Jest to vskutku pravda?”

„S tím kancem by to už bylo, ale divoký byl vlastně jen sedlák, kterému patřil!”