Výuka lyžování z roku 1909: Jízda na běžkách po rovině

Jízda na lyžích.

Při návodu k nácviku spojuji pokud to možno postup učební s osnovou samotnou, pokoušeje se zároveň zavěsti české názvosloví.

Jízda po rovině.

Začni vždy cvičiti jízdou po rovině, nikdy na svahu. Připevni dle pokynů daných lyže i polož je zcela rovnoběžně. Tak musí leželi lyže vždy, ať již lyžec klidně stojí aneb jede.

Tento pravidelný stoj s lyžema rovnoběžnýma jmenuji »stojem přímým« na rozdíl od »stoje od vratného« a »přívratného«, kteréžto pojmy níže objasněny budou. — Prohni kříž, vypni prsa, hlavu vzhůru; kolena jsou měkká, ohnutá. Nakloň se mírně ku předu tak, abys nezvedaje pat stál na špičkách.

Nyní zkoušej první kroky s holemi či holí, abys naučil se na lyžích stáli. Na to odlož hole, rozpaž a počni cvičiti následovně: Nadzvedni patu nohy, jíž pohyb začínáš i suň úsečně lyhu po sněhu rovně vpřed, konaje tak výpad.

Přenes ihned celou váhu těla na nohu vypadající a stejným způsobem proveď výpad nohou druhou. Z počátku výpady rozděluj, vždy však rázně prováděj.

Opakuji, že váha těla není při těchto výpadech nikdy rozdělena na obě nohy, nýbrž spočívá vždy na noze vypadající (Obr. 1.).

Nohou zadní neodrážím, jako při jízdě na bruslích. Výpadu bych tím nepomohl, naopak zadní lyha spíše by zpět sklouzla a výpad rušila. Pohyb děje se jedině opětovanými výpady.

Záhy spozorujeme, že, konáme-li výpady dosti rázně a váhu předkloněného těla zcela na nohu vypadající přenášíme, že pojíždíme značně ku předu, při čemž špička nohy zadní, jež jest zcela odlehčena, svou lyhu samozřejmě také lehce ku předu táhne.

V tom okamžiku, jakmile noha vypadající pohyb dokončila, provádí noha zadní stejný pohyb až po několika cvičeních spojuje lyžec tyto výpady v souvislý, splývající krok t. zv. telemarský (Telemarky, okres v Norsku), při němž svalstvo nohou nikterakž se nenamáhá, nýbrž pohyb děje se dovedným, nepřerušovaným přenášením váhy těla z nohy na nohu, jakž shora vylíčeno (Obr. 2.). —

Kolena buďtež stále měkká, ohnutá, kříž prohnut, prsa vypnuta, hlava vzhůru, dráhy lyží stále rovnoběžné.

Lyže se vůbec se sněhu nezvedají, naopak noha vpřed se sunoucí tlačí pevně lýhu do sněhu, nesouc celou tíhu těla, noha zadní rovněž lehce tiskne svoji lyhu k zemi.

Tím udržujeme rovnováhu i přímý směr. —

Dobrý jezdec může při tomto kroku s výhodou použiti dvou lehkých holí, jimiž rychlost zvyšuje (Obr. 3.).

Norové, Švédové, zejména ale Lopaři a Finové docilují tímto krokem na suchém sněhu velkých rovných plání ohromné rychlosti.