Z jakých potravin by se měla skládat účinná a přitom levná dieta? Takhle to viděli odborníci v roce 1928

Cvičení pro zhubnutí.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

O peněžité hodnotě stravy.

Tak jako u praeparátů umělých jest nám všímati si finanční stránky při předpisování stravy vůbec. Ode dávna přirovnával se náš organismus k parnímu stroji. A jako tento možno vytápěti různými látkami (uhlí, benzin, nafta a p.) podle toho, která je nejvýhodnější a nejlacinější, tak je tomu i s naší výživou.

Nutno si všimnouti ceny jednotlivých živin v poměru k jich výživné hodnotě. Mluvíme o peněžité hodnotě jednotlivých pokrmů. Zjišťujeme, kolik kalorií jednotlivý pokrm zplodí a kolik peněz stojí tyto kalorie.

Následující úvaha věc osvětlí:
(Ceny potravin podle tržních cen na jaře 1927.)

1 kg hovězího masa stojí dnes ca Kč 15·—, 845 g masa odpovídá 1000 kal. a stojí Kč 12·675.

1 vejce stojí as 70 h. na 1000 kal. potřebujeme 14 kusů, stojí tedy 1000 kalorií Kč 9·80.

1 l mléka stojí Kč 2·—, 1740 g mléka dává 1000 kalorií a stojí Kč 3·48.

1 kg sádla stojí Kč 18·—, 107 g 1000 kal. a stojí Kč 1·92.

1 kg másla stojí Kč 30·—, 1000 kal. = 126 g a stojí Kč 3·78.

1 kg chleba stojí Kč 2·40, na 1000 kal je třeba 430 g, což stojí Kč 1·03.

1 kg brambor stojí Kč 1·80, na 1000 kal. třeba 1108 g, což stojí Kč 1·99.

1 kg rýže stojí Kč 4·—, na 1000 kalorií třeba 299 g, což stojí Kč 1·196.

1 kg zelí stojí dnes Kč 3·—, 2700 g odpovídá 1000 kaloriím a stojí Kč 7·10.

1 kg cukru stojí Kč 5·60, na 1000 kal. třeba 255 g, což stojí Kč 1·428.

1 kg jablek stojí na jaře Kč 5·—, na 1000 kal. potřebujeme 1860 g, což stojí Kč 9·30.

1 l obyčejného piva stojí Kč 2·40, na 1000 kal. třeba 2·27 1, což stojí Kč 5·44.

1 l vína stojí na př. Kč 12·—, na 1000 kal. třeba 1·6 1, což stojí Kč 19·2. Atd. atd.

Z tohoto sestavení vidíme, že nejdražší pokrmy pocházejí z říše živočišné, nejlacinější z rostlinstva: 1000 kal. v mase stojí as Kč 13·—, 1000 kal. v bramborách Kč 1·99, v cukru Kč 1·42.

Z toho plyne, že chceme-li dietu předpisovati hospodárně, musíme si též všímati peněžité hodnoty živin, zvláště tam, kde nejde nám o jednostrannou výživu, nýbrž o smíšenou stravu.

Na konec ještě několik všeobecných pravidel o předpisování diety.

Byly doby, kdy se učilo, že nejlépe je přenechati pacientovi, aby jedl, co podle vlastní zkušenosti nejlépe snáší — byly to doby therapeutického nihilismu. Dnes platí, co řekl kdysi Fonsanagrives: le médecin doit doser les aliments comme il dose les médicaments.

Hlavní požadavek dietního předpisu je přesnost a positivnost.

Přesným musí býti předpis a přesnost v provádění jeho musí býti žádána od pacienta. Řekne-li se nemocnému, aby jedl jen lehkou stravu, nemá to ceny. Zákaz určitých jídel nemá též velké ceny, neboť nelze vyčerpali veškeré možnosti, které se pacientovi mohou přihoditi a proto budiž dietní předpis positivní.

Předpis nechť obsahuje nejen jednotlivé elementy diety, ale i určení doby, kdy jednotlivé pokrmy se podávají. K tomu je třeba znáti dosavadní způsob života pacientova a jemu se přizpůsobiti. Předpis má býti co možná tak dokonalý, abychom mohli říci, co jsme nedovolili, to je zakázáno.

Při tom budeme liberálními, hotovými ke kompromisům mezi tím, co chceme a co můžeme docíliti. Trochu inteligentním pacientům udáme hlavní motivy, proč to neb ono předpisujeme, aby nevykonávali jen otrocky náš předpis, nýbrž, aby věděli, proč tak činí. Obvyklé schematické tištěné dietní předpisy jsou jen nouzová opatření a užíváme jich u lidí zapomětlivých, neznajících ničeho z kuchařského umění.

V tom případě nechť předpis takový je individuální pro každý případ a vlastnoručně psaný, ne schematický. Na takovém psaném předpisu měly by býti všechny eventuality vyčerpány, což není možné. Proto také je třeba neobmeziti se na jednu poradu, nýbrž kontrolovati pozdějším vyptáváním, při čemž často se přesvědčíme, že některé jídlo, které jsme z prvu dovolili, nutno zakázati.

Tím končím. —

Bohužel, že i lékaři často sami dietu podceňují, nejsouce v ní většinou dosti zběhlí, a pacient, obcházeje jednoho lékaře za druhým, směje se, jak různí se jejich předpisy.

Proto také bují v tomto oboru obzvláště fušerství, čemuž dá se čeliti jen řádným, vědeckým vzděláním lékařů v dietetice.