Zapomenutá řemesla, v jejichž existenci dnes sotva uvěříte

Krmení holubů.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Stará malebná řemesla pařížská.

Ještě r. 1850 byla v Paříži různá drobná řemeslíčka, jejichž úplné vyhynutí také je svědectvím o tom, jak se svět před 75 lety lišil od dnešního.

Život tehdejší a dnešní jako by byly žity na dvou různých planetách.

Byli na příklad krmiči holubů. Krmíc holubů nabral do úst zrní nebo hrášku a krmil tak malé holuby z úst do zobáku. Řemeslo, praví se, hodně namáhavé, takže ani nejzručnější specialista nenakrmil za hodinu víc než dvě stě až tři sta holubů.

— Dělač mastných ok býval zaměstnán u hospodských čtvrtého řádu. Masitá polévka, kterou prodávali za jeden sou talíř, měla z masa jen jméno; byl to odvar z mrkve a cibule, a oka, kterých zákazníci žádali, dělal zvláštní zřízenec tím, že nabral do úst trochu oleje, jejž pak vyfoukl nad talíři, tvoře tak jakousi olejnatou mlhu, která do nich napadala.

— Malíři krocaních pracek byli povoláni dávat trochu zastaralým mrtvolám krocaním vzezření mrtvol čerstvých. Zčerstva zabitý krocan má nohy velmi lesklé, lesk ten však rychle mizí. Malíři krocaních pracek zvěčňovali ho zvláštním lakem, jehož složení bylo tajemstvím jejich cechu.

— Pekařští překupníci skupovávali staré kůrky od číšníků a hadrářů a prodávali je — šest sous velká míra — pěstitelům králíků a obchodníkům se psy.

— Obchodník s ohněm měl ruční vozík obložený dvojitým plechem, tvořícím skříň, v níž choval dřevěné uhlí, za nepřístupu vzduchu zvolna žhoucí. S tímto vozíkem projížděl tržnicemi a prodával hokynářům oheň do jejich ohřívátek.

— Dokud nebylo budíčků, nahrazoval je »buditel«. To byl človíček, který vzbouzel na objednávku lidi, nucené brzo do práce, a dostával za to namáhavé zaměstnání deset centimů za noc a osobu.

— »Strážní andělé« neměli křídel, zato však svalnaté paže. Byloť jejich úkolem ujati se opilých, dovésti je domů, po případě je uložit. Velké hospody mívali strážné anděle vlastní, kteří za svěřence odpovídali.

— Zakuřovači dýmek dostávali za jednu zakouřenou jednu novou a dvacet centimů. Cest řemesla však vyžadovala, aby se zakuřování dálo bez umělých prostředků — jímž na příklad je předběžné napouštění lojem. Obratní zakouřili denně dvě dýmky, což dělalo čtyřicet centimů a tabák zdarma. S tím žiti tehdy skromně sice, ale bohabojně.

— Pěstitelky mravenců znaly tajemství, jak rozmnožování mravenců zdesateronásobit. Mravenčí svou líheň prodávaly pak lékárníkům, do botanické zahrady a bažantnicím.

— Výrobci umělých kohoutích hřebínků pracovali pro paštikáře, dělajíce tak zvané vols au vent. Vols au vent je lehké pečivo, jehož vnitřek je naplněn různými dobrými věcmi. Jako hlavní ozdobu míval na vrchu kohouti hřebínek. Bohužel má každý kohout hřebínek jen jeden. Specialisté dělali je tedy ve velkém z vojských drštěk, které nejdříve varem odbarvili, pak je 48 hodin máčeli, načež z nich pomocí štance vysekávali hřebínky dokonalejší než přirozené.