Pověry o nemluvňatech.
Na levý bok matka děťátko neukládá, by nebylo krcho.
Plenky se nemají věšeti na vítr, sice by větry dítě nadýmaly.
Na první šatečky dítěti neodměřují, nýbrž jen od oka stříhají, aby dítě volně rostlo a pěkné postavy nabývalo.
Jdouc matka s dítětem po prvé přes potok, hodí kousek chleba do vody, aby jí dítě dobře spávalo a »jako z vody« rostlo.
Do roka, někde až do sedmého léta, dítěti vlasů nestříkají, zkrátilť by se mu rozum.
Do roka se dítě ani hřebenem nečeše, aby se mu hlava nepodbírala; lupínky se s hlavy neomývají, aby nedostaly ohnipary.
Nehtů matka dítěti neostřihuje, nýbrž okusuje, sice by se prý stalo zlodějem. (Odtud snad pořekadlo o zloději, že má dlouhé prsty.)
Rostou-li první zoubky dítěti zdola, vyroste; pakli shora »dítě roste do země« (umře).
Když dítěti vypadne zoubek, matka má jej snísti ve chlebě; nebudou ho zuby bolívati.
Přinesše dítě ze křty rozvazují honem poviján, aby se dítěti brzo rozvázal jazyk.
témata článku:
Diskuze k článku „Zapomenuté pověry o dětech: Proč nesušit dětské plenky ve větru nebo proč má matka sníst první vypadlý zoubek?“