Zvláštní velikonoční tradice: přátelská rvačka mezi českou a německou mládeží na Jihlavsku

Velikonoční kuřátko.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Velikonoční bitky.

Črta z venkova.

Velikonoční pomlázka a výplata Jidáše o zelený čtvrtek a předcházející středu po hodinkách odpoledních jsou zajisté obvyklými i jinde, snad všude, kde žije slovanský lid. Ale v mém rodišti, útulném městě na samých hranicích moravských, předchází tuto obvyklou velikonoční řež bitka svedená již o květné neděli.

Město naše má okolí smíšené ; stranou ke Žďáru a Přibyslavi jsou vesnice české, k Jihlavě a Štokám sídlí lid německý. Žel, že uchoval si tento svůj ráz a národní kroj, řečený jihlavským, lépe než lid český.

Celé okolí, české i německé, scházívá se v neděli do kostela a o výročních trzích v našem městě, Češi a Němci uzavírají spolu obchody, pozdravují se, udržují přátelství; sem tam padne nějaké to slůvko: Němec brouk, šváb, německé myši, ale celkem snášejí se Čechové s Němci dobře. Na poutě do osad, kde jest kostel, docházejí vzájemně ; stane-li se někdy při muzice nějaká rvačka, nebývá to tak zlé a k soudům nedochází nikdy.

Jen jednou za rok chytnou se Češi s Němci do opravdy, v určitý den, určitou chvíli a na určitém místě, jak to určila stará tradice, vštěpovaná od pokolení k pokolení.

Jest to o květné neděli. Chasa donesla si k svěcení celé otepi kočiček. Známi vítají se k slovu božímu a odebírají se do kostela. Svobodná chasa z vesnic chodívá obyčejně na kruchty, táhnoucí se kolem kostela; tam vidí prý dobře na oltář i hlavni kruchtu a vidí také dobře na děvčata v lodi kostela stojící, neb usednouti do lavice pokládala by si tato za hanbu, třeba byla sebe ušlejší a unavenější.

Nesluší se ovšem zevlovati po kostele, ale jonáci na kruchtách dovedou někdy odvrátili pozornost děvčat od pobožnosti a to způsobem zcela neviňoučkým. Modlíce se z knížek, fouknou z mohutných plic hezky upřímně mezi listy, z knížek vylítne obrázek a snáší se dolů mezi děvčata. Ta nenechají svatý obrázek ovšem dopadnouti na dlážky a dopadne-li přece, zvednou a pocelují. Pobožnost se tím ovšem nepřeruší.

Ale o květné neděli nejdou chasníci na kruchty, třeba byl odtamtud sebe lákavější pohled na děvčata. Naši jonáci mají dnes mysl jenom na kočičky. Sestoupí se v tlupách, vždy z každé vesnice o sobě, na blízku hlavního oltáře a očekávají posvěcení ratolestí.

Posvátný obřad je ukončen, lidé ubírají se z chrámu, zvon hlásá poledne ; i chasníci s kočičkami vyběhnou z chrámu a směřuji všichni v jednu stranu.

V bráně města, kterou se k Jihlavě a Štokám jede, strhne se srážka. Předběhnou a počíhají si tu Češi na Němce a začne pořádná řež; místo palcátů a štítů slouží svazky kočiček, švihy a rány jen prší a s prutů otlučené kočičky pokrývají záhy bojiště. Tu a tam srazí Čech v rozmachu Němci širokostřechý klobouk s hlavy a sám tlačí se ke zdi jednoho z dvou domů bránu tvořících, aby nedostalo se mu z nenadáni šlehu do zad ; Němci v těžkých dlouhých burnusech neucíti to tak, jako naši češti jonáci v rozličných těch kabátkách, v nichž po měšťácích se opičí. Marně procházejí tu policajti, okřikují, rozhánějí, hrozí; chasa si nedá překážet a když si důkladně nařežou, rozejdou se s přátelským pozdravem.

»To neškodí, jednou za rok si trochu vybít,« ujištují Češi Němce.

»Mocht nix, mit die kočičkala musz es sein,« přisvědčují tito svým jihlavským jargonem.

Jako děti běhávaly jsme pak na místo bitky sbírat opadalé, otlučené kočičky. Mívala jsem jich plnou zástěrku ; hezčím, rozvitějším říkala jsem, že jsou české, pošlapaným, nerozvitým, že jsou německé.

Tato velikonoční řež pokračuje, jak již podotknuto, honěním Jidáše. Při hodinkách ve středu a na zelený čtvrtek sejdou se chlapci do kostela a po ukončených modlitbách, když velebný pán zaklepáním dá znamení, vyběhnou hoši z kostela. Jeden, který Jidáše představuje, ovázán jsa povřísly, utíká co mu nohy stačí z města ven na »Kalvariji«; dostihnou li jej ostatní hoši s klepačkami a hrkačkami dříve, než tam doběhne a povřísla na nějaký strom zavěsí, vybijou mu, co se do něho vejde, třeba že byli jinak nejlepšími kamarády.

Tyto bitky kočičkové a jidášské vrcholí ovšem o velikonoční pondělí v pomlázce; tato jest také nejzajímavější, neboť kdežto při prvních sráží se chasa a školní mládež, platí tuto šlehy a rány děvčatům. Čím je které chase vzácnější, tím více je »šloháno«. Doma si zajdou chasníci za děvčaty dle libosti, ve městě pak vyhledávají dívky z jiných vesnic. Chasa česká má obyčejně pomlázky z proutí spletené, Němci kupují si rádi sladké dřevo, jehož svižné proutky prý hezký přilehnou.

Čeští chasníci honí se rádi za Němkyněmi, jichž hezký kroj nechává lýtka v červených punčochách pod krátkými sukněmi volná a šlehají je nejvíce přes nohy. Ovšem, někdy některá vytrhne chasníku pomlázku a vyplatí ho sama. Barevných a pěkně rýsovaných vajec rozdají děvčata dost a dost, byť se jim za to jenom bití dostávalo.

Říkává se, že prý jest pomlázka zavedena na památku bičování Krista Pána a proto mají prý se šlehy pokojně a trpělivě snášeti a nemá se nikdo pro vyšlehání rozzlobit.

Však z provoda zavládne zase klid a mír mezi chasou, jak mezi jonáky a děvčaty, tak mezi Čechy a Němci.