Kdo se nám pokusil ukrást 1500 km železničních tratí a málem způsobil válečný konflikt?

Jak se Němci zařizovali v »Deutschböhmen«.

Den po věkopamátné revolucí pražské vzpamatovali se překvapení Němci a honem „ustavili“ zvláštní zemský výbor a zemskou vládu pro tak zvané „Deutschböhmen“.

Tato vláda dle hesla, že kdo má v rukou dráhy, je pánem, „převzala“ ihned do své správy železnice okrsku Chebu, Litoměřic, Liberce a Trutnova, pro které ustanovila řiditelství v Ústí n. L. a dopravní úřady v Liberci a v Chebu.

Vedením jmenovaného železničního řiditelství v Ústí n. Lab. „pověřen byl“ Friedrich Hromatka, který hned prvým, ale také posledním úředním listem, vydaným dne 5. listopadu pro železnictví a plavbu nařídil veškerým zřízencům jeho oblasti složení slibu německo-rakouskému státu.

Týmž úředním listem „upravil“ peněžnictví, a sice tím geniálním způsobem, že všechny peníze v okrsku „Deutschböhmen“ musily se v dotyčných pokladnách podrželi a teprve se svolením tak zvaného „Landesregierung“ mohly býti odváděny — ovšem jen německo-rakouskému státu. Zvláštní účet pro tyto účely měla vésti ústřední banka německých spořitelen v Ústí n. L.

Charakteristickým byl další rozkaz téhož úředního listu, kterýmž se nařídilo odváděli a předkládali výplatní listiny, účty dodavatelů a cenné papíry starým kmenovým řiditelstvím, a sice až do konečné likvidace. Dle toho měla obě pražská řiditelství a plzeňské řiditelství poskytnouti peněz a skutečně platili za 74% Němci vyvlastněných tratí.

Za přednostu dopravy jmenován byl týmž úředním listem vrchní inspektor Janitschek ze Střekova.

Buď byla tato vláda vídeňským nebo libereckým vůdcům málo německá, nebo snad jiná paralelní vláda vídeňská neuznávala ústecké řiditelství za dosti vhodné, zkrátka najednou byly určeny Teplice za sídlo nového železničního střediska,

V polovici listopadu m. r. rozjel se z Vídně germanisátor dr. Geutebrück nočním rychlíkem směrem přes nivy české až do toho tak zv. „Deutschböhmen“ a stanul s celým svým štábem v Teplicích, zarazil tu otku svoji do země, aby z nejvyššího rozkazu státní rady založil „im geschlossenen deutschen Siedlungsgebiete Nordwest- und Nordböhmens“ řiditelství státních drah v Teplicích. Vzal k ruce mapu Čech, vyměřil důkladně, co přejímá do své državy a oznámil to květnatými slovy všem podřízeným místům služebním.

Pánové nám chtěli vyvlastnili touto krátkou cestou:

z řiditelství stát. drah v Plzni	718,6 km
z řiditelství stát. drah v Praze	148,8 km
... z trati spol. st. dr.	77,0 km
... sev. západní dráhy	315,9 km
... české severní dráhy	255,3 km
Celkem	1515,6 km km

Tedy na 1515 hm železničních tratí Československé republiky chtivě vztáhl ve svůj spár Dr. Geutebrück!

Ale nic netrvá věčně! Když přednostové stanic bývalé české severní dráhy porušili sliby, dané Československé republice, a složili nové sliby vládě německé, pokladny neodváděly peněz do Prahy, disposice, dané pražskou rozdělovnou vozů, nebyly respektovány a vozy ponechávány v tak zvaném „Deutschböhmen“, tu rázným a včasným zakročením řiditele české severní dráhy p. E. Kabešem byl dán pevný základ k smutnému konci organisátorské činnosti páně Geutebrückově, která měla tak veselý začátek.

Již dne 24. listopadu 1918 odjížděli odpoledním vlakem směrem k Č. Lípě úředníci všech odvětví železničních s patřičným personálem dopravním, telegrafním a strojním, doprovázeni zvláštním vojenským kurýrem.

V tichosti a nepozorována vystoupila tato expedice o 10. hodině večerní v České Lípě a obsadila ihned stanice za podpory tamní nádražní stráže našeho pluku čís. 18.

Službu konající úředník a telegrafisté prohlašují, že československému státu sloužiti nemohou a nebudou.

Téže noci pak obsazeny vojensky všechna ostatní důležitá místa, jako: kotelna v dílnách, transformátory, čerpací stanice, topírna, zásoby atd. Z toho povstal nesmírný poplach ve městě a ještě v noci kmitalo se mnoho lucerniček po Čes. Lípě.

Dne 25. listopadu 1918 — hned druhý den — zahájili Němci k rozkazu smutně proslaveného ,,Verkehrsausschussu” českolipského stávku na všech tratích bývalé české severní dráhy, která trvala až do 15. prosince 1918.

Heslo stávkujících bylo: „Češi chtějí stávkující vyhladověním přinutiti, aby nastoupili službu.“ Účel tohoto hesla byl průzračný:

Spoléhali na součinnost domácího obecenstva a okolních zněmčelých měst, a počítali, že zastavením dopravy bude váznouti zásobování a tím že poštvou všechno proti českému okupačnímu personálu. Ale jaké bylo jejich překvapení, když všechny došlé potraviny byly ihned na místa svého určení odeslány službu konajícím českým personálem a když stávkujícímu personálu v konsumu železničním (který jest majetkem státní dráhy) vydávaly se potraviny v neztenčené míře jako dosud a i po celou dobu stávky.

Stávkující též doufali, že bez nich jest nemožno, aby se doprava dála nerušeně. A tu budiž zvláště vzpomenuto českého úřednictva, které, nelekajíc se úkonů, jemu neobvyklých, v den nejkritičtější samo si stavělo výhybky, samo s píšťalkou v ústech a praporkem v ruce posunovalo, zavěšovalo a vyvěšovalo vozy celý den, od rána do nejpozdějšího večera. I zlatý límec byl mezi nimi. Osobní doprava nebyla přerušena.

Situace stávala se kritickou. Leč praporník Nový, u svých vojáků velice oblíbený velitel pluku č. 18, zabránil svým rázným a obezřetným zakročením každému krveprolití, které se každou chvílí očekávalo.

Pan praporník Nový rozmnožil místní posádku tím, že vyzbrojil také zajaté Srby. Kdo viděl tylo osmahlé, ramenaté bratry Jihoslovany, když se jim rozdávaly pušky, tomu nevymizí nikdy z mysli výjevy, které se při tom odehrávaly.

Doprava se konala až do Rumburku, kde byl posádkou plzeňský zeměbr. pluk čís. 7, který svou zvláštní ukázněností udržoval pořádek v nejsevernějším cípu Čech.

Brzo následovalo obsazení Mostu. Odtud postupovali vojáci českoslovenští rychlým tempem na sever a severovýchod, takže již v sobotu 8. prosince 1918 se setníkem Barborkou v čele přetrhli organisační činnost páně Geutebrückovu, obsadivše Teplice-Šanov, kteroužto sobotu bylo německé řiditelství v Teplicích rozpuštěno.

Zbývala nyní ještě dvě nebezpečná střediska, totiž Děčín a Liberec, kde byli pilně organisováni němečtí vojínové, vracející se domů, podporováni a vyzbrojováni jsouce vídeňskou vládou, přes Německo.

Aby zabráněno bylo krveprolití, přijel do České Lípy nejprve pan Dvořák, rotmistr československého vojska z Francie. Jemu následoval 10. prosince jako zástupce čtyrdohody anglický major Grosfield, načež 13. ráno byl hladce obsazen a odzbrojen Děčín a Podmokly. Pak přišel na řadu Liberec, takže ještě před Vánocemi bylo dílo okupace severních Čech dokonáno, když před tím již liberecká vláda se svými štváči uprchla; nejprve do Žitavy a pak přes Německo do Vídně.

Charakteristikou německého smýšleni byl veliký nástěnný obraz, který byl na vyzvání správy dílen státních drah v České Lípě namalován umělcem-diletantem na stěnu tamní zřízenjecké jídelny a věstil krvavou slávu němectva. Obsazením dílen byl tento obraz jedné krásné noci neznámo kým úplně zabílen.