Solární elektrárny - jak fungovaly v roce 1901?

Využitkování tepla slunečního k účelům technickým.

Myšlénka zužitkovati teplo sesýlané sluncem na naši zemi a to přímo k účelům motorickým, není již dávno nová.

Dály se již před delší dobou a na mnoha stranách pokusy přeměniti tepelnou energii slunečnou pomocí selénu, prvku to známého svými význačnými vlastnostmi thermoelektrickými, v energii elektrickou a tuto dále zužitkovati.

Nynější dobou opětovány však s jistým výsledkem pokusy o využití tepla cestou, jež dosud zdála se velmi fantastickou — soustředěním totiž tepla pomocí velikých čoček neb dutých zrcadel za účelem odpaření vody na páru schopnou hnáti parní stroj. Oba zmíněné optické přístroje — čočka i duté zrcadlo tvaru rotačního paraboloidu — mají, jak povědomo, vlastnost sbírati čili koncentrovati světelné i tepelné paprsky na ně dopadající v jeden bod, zvaný ohniskem.

Před několika lety skonstruoval skutečně jistý Francouz jménem Vilette přístroj, jímž pomocí podobné čočky v průměru as 1,2 m uvedl vložené doň kusy litiny v krátkém čase v bílý žár. O praktickém využitkování onoho přístroje není nám však nic známo.

Nejnovější dobou však, jak oznamuje jistý vědecký časopis americký, tedy pramen věrohodný, ustavila se v Bostoně průmyslová společnost, za účelem zužitkování tepla slunečního k účelům technickým (co náhrady za uhlí) pomocí přístrojů, jichž podstatnou částí je zmíněné sběrací parabolické zrcadlo.

Prvý přístroj toho druhu postavený v Jižní Passadeně v Kalifornii přinášíme dnes vyobrazený pod č. 2. a model přístroje takového vůbec schematický znázorněný pod č. 1. Jak patrno, skládá se v podstatě z dutého zrcadla, v jehož ohnisku f umístěn je parní kotel ohřívaný koncentrovanými paprsky tepelnými.

Zrcadlo zmíněného přístroje skládá se ze 1788 jednotlivých malých zrcadlových ploch, složených ve tvar rotačního paraboloidu a je namontováno na podstavci, na němž se silným hodinovým přístrojem natáčí během dne tak, aby osa jeho směřovala vždy proti slunci, což je nutno za účelem dokonalého využitkování slunečních paprsků.

Zrcadlo, jehož největší průměr obnáší skorem 12 m, podobno je z dáli ohromnému větrnému motoru. Kotel v zrcadle umístěný jest as 4,5 m dlouhý a pojme 400 l vody. Koncentrované zrcadlem teplo je tak mocné, že během jedné hodiny je kotel rozžhaven a voda uvedena do varu. Získaná pára pohání desetikoňový stroj, jenž žene čerpadlo o výkonnosti 5600 l vody za hodinu.

Celé strojní zařízení pracuje, jak patrno, bez topiče a složité obsluhy v pravdě samočinně. Ovšem je zřejmo, že podobný sluneční motor, moderní to »perpetuum mobile«, může s úspěchem pracovati jen tam, kde doba, po kterou slunce svítí, je co možno velká a nepřetržitá; podmínky k tomu poskytují hlavně kraje tropické a subtropické.

Získávání takovéto náhrady za uhlí, jehož pozemské zásoby nutně budou v dohledné době vyčerpány, jest ovšem dosud v plenkách a nepřekročilo volně dobu prací pokusných; zdar jejich však vzbudil oprávněnou pozornost ve světě technickém a neschází vážných hlasů předpovídajících, že nalezena tímto cesta, jíž technika budoucnosti zásobovati bude lidstvo teplem namístě dnešního úžasně nehospodárného mrhání drahocenným uhlím pod kotli a v pecích.