Děsivá nenávist: rakouská matka zabila své dítě, protože se od chůvy naučilo pár českých slov

Zbabělost

Nevím, kdo to byl, jenž vyřkl pravdivý onen výrok: nejvyšším neštěstím společnosti naší a lidstva vůbec jest její zbabělost!

Zbabělost postaviti se na odpor zlu; když vidíme, že je druhý páše; zbabělost, která halí se vždycky ráda v jiný, slušnější háv, ne už v ten cár, ten protřený hadr vlastní, která totiž ráda hraje si na »soustrastnou soutrpitelku,« aniž zakročí jediným hnutím prstu nebo slovem, která fňuká svým národním hlubokým mudroslovím »nehas, co tě nepálí« a zneužívá ráda i nejvznešenějších slov Boha-člověka: »Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim« a »udeří-li tě někdo na tvář pravou, nastav mu i levou«, jako by někdo měl vůbec právo druhého udeřiti!

Kdyby každý, jenž vidí, že někdo udeřil druhého,a k tomu ještě toho slabšího — protože na toho silnějšího by si netroufal, ten by si to spravil s ním sám — vzchopil se ihned a dal mu za jednu dvě — oč, že by si to záhy rozmyslil každý, kdo znovu chce udeřiti! Ale takhle?!

Či mohly by se jinak díti věci tak hrůzné, že člověka mráz obchází při pouhém o tom čtení, jako nyní ve Vídni — zase v té Vídni! — kde vlastní matka nenáviděla svoje dítě na smrt tak, že dala je umučiti nejsurovějším způsobem z pouhého národnostního záští, že její dítě, vychované v Čechách českou pěstounkou, mluvilo na ni česky: »maminko!«

A ti sousedé chodili kolem, navštěvovali i vyvrhely ony, malé dítě svíjí se a naříká pod nejsurovějšími ranami v únikách, jaké jen raffinovaná bestialnost toho vždy »fešného« velkoměšťáka si vymysliti může, a ti lidé nezakročí, nezavolají policii, protože jim »do toho nic není«, protože nechtí míti mrzutost v domě, hasiti, co jich nepálí! Ovšem že přistupuje k tomu ještě druhá, už opravdu k zšílení a běsnění propuklá zuřivost — zášť národnostní, která činí, že matka na smrt nenávidí vlastní dítě, které náhodou naučilo se několik slov mluviti po česku !...

Jaká hrůza zmocňovala se nás vždycky, když jsme jako děti čítali ve svých čítankách, kterak při nastoupení našeho Karla IV. byl v Čechách takový hlad, že jedna matka upekla vlastní svoje dítě a snědla je!... Není-li to, jakož se však svatě zdá, pouhá přeháňka historika, tedy zde vysvětliti to lze divokým hladem, který na konec jako šílenost člověka smyslů zbavuje a působí, že se lidé navzájem požírají jako divá zvěř; ale co tomu říci nyní, na rozhraní dvou věků tak osvícených, jak se rádi chlubíme, když matka na těle svého dítěte vaří si jídlo a potom jí — a chutná si a činí tak po několik dní!...

A to všecko v té Vídni, o niž lidový popěvek s nadšením hlásá: »na světě jest jen jedno císařské město, jest jen jedna Vídeň !...«

Ale chraň bůh, abychom vše to kladli na vrub jedině Vídni samé, ačkoli ta jest už krásně známa v tom ohledu po celém světě — — jiná velkoměsta nestojí za ní pranic. Každé velkoměsto má své zvláštní čtvrti kalu a bídy tělesné i duševní! V tom ohledu zdá se, že naše Praha je pouhou ubohou, idyllickou vesničkou — — ale i zde vídati denně věci velice odporné!

Jest to, řeknete, maličkost, ale můžeme říci, že snad v žádném městě nezkusí ti ubozí tažní koně tolik jako zde! Jest tím snad vinno už její místní položení — samý kopec a návrší! A tak ubozí tahouni namáhají se s těžkým nákladem, vozka pere do nich uzlovitým bičem, a děti kolem ze školy i do školy jdoucí se už od malička na to dívají a mají pěkný příklad !... A když se lidem samým nechce zapřáhnouti se do vozu, zapřáhnou si psa.

To jest specialita jedině naše — — toho neznají nikde jinde nežli u nás v Čechách! Slabé, vychrtlé zvíře táhne, plazi jazyk, vleče ohromný náklad do kopce, chlap jako hora, který by uvezl sám onen náklad i toho psa — kráčí podle vozíku a pere do psa bičem nebo provazem, sta lidí se strážníkem v čele zevluje na to a — — kdopak si toho všimne — — mohl by míti ještě opletání!...

Vzpomínám si právě na jeden příběh, jímž ukončím tuto smutnou, ne právě masopustní, ale bohužel celoroční, ba odvěkou kapitolu. Je známo, jaký hlad byl v Paříži, když Prušáci ji obléhali a každý dovoz potravin do ní zamezili. Tu v nedostatku všeliké potravy došlo nejdříve na koně, potom i na psy.

Kterási rodina měla starého věrného Azorka, který se nyní musil obětovat za ni! Byl zabit a upečen... Rodina zasedla si ke stolu, vůně z Azorka šířila se pokojem a na smrt hladová rodina strojila se jisti . . . Pán si náhle povzdechl : »Chudák Azorek, kdyby tady byl, on kostičky tak rád!« A už dále nejedl.