Měli bychom podporovat individualitu našich dětí?

Individualita.

Nejsme všichni stejní, každý máme své zvláštnosti, svou individualitu ; přinášíme si svůj zvláštní ráz povahy na svět.

Co tu neštěstí zaviněno bylo, že u dětí tyto zvláštnosti se uznávati nechtí! Tak mnohým rodičům, tak mnohé matce měli bychom připomínati: „Ctěte povahu dětí!“ neboť právě individualita, zvláštní to často od průměru velice odchylná povaha vyznačuje později vynikající osoby, povahy to silné, ušlechtilé, stvořené k řízení jiných.

Jest zakořeněno mínění, že dítě musí býti takovým, jakým je rodiče míti chtějí; nelzeť prostě dítěti výchovou všecko vštěpiti: rodiče musí především k přirozené povaze dítěte přihlížeti.

Každá povaha vyvíjí se svou vlastní cestou a jest hlavní úlohou rodičů k tomu přihlížeti, aby tímto směrem děti vychovávali až do té doby, kdy tyto sami sebe vzdělávati počnou. Jest to zajisté oprávněnou ctižádostí stanovití výchově dítěte vznešený cíl a rozumného i přísného vedení každé dítě potřebuje. Prvé chyby dopouští se vychovatel teprvé, když chce dítě předělati a to může přímo zhoubně působiti. Nejdokonalejší formy a výtvory umělcovy jsou přírodě odlouděny, rovněž může ideal člověka, pokud jest vůbec dosažitelný, jen na základech sil ducha a duše, které dítě co úděl svůj na svět si přineslo, vybudován býti.

Každý člověk ve svém životě setkal se s karakterem, jenž naň hluboký a trvalý dojem učinil. Byli to, vzdor slabostem, kterých žádný lidský tvor není prost, skutečné pravé osobnosti, u nichž nebylo ničeho strojeného ani šablonovitého. Osobnosti takové sami si určily pravou míru jednání, rovnováhu sil duševních i tělesných, které se v souladu vyvíjely, aniž by si násilí způsobiti musely.

Pátráme-li, jakým způsobem tito lidé, kteří nebyli třeba žádnými genii nebo vynikajícími vzory intelligence k takové výši se propracovali, že nad průměrné lidi vysoko vynikají, shledáme, že podařilo se to jen osobám, nadaným obzvláštní silou ducha, energií.

Většina těchto lidí měla moudré matky, které postřehly povahu jejich a povaze jejich daly volně se vyvíjeti a jen s největší opatrností výstřelky přirozených tužeb potlačovaly, aby zdravé výhony nepoškodily.

Jemné skryté žily drahého kovu musí horník vyhledati a opatrně od bezcenného hluchého kamení odděliti. Jaká byla by tu škoda, kdyby zlato samo s hluchým kamením odhozeno bylo. A přec zlato leží namnoze hluboko v kamení a jen namáhavou opatrností může vybaveno býti. Než, čím jest zlato a stříbro u porovnání s ryzími ušlechtilými silami, které dřímou v duši dítěte !

Rodiče jsou v prvé řadě povoláni, síly ty probuditi, pěstiti a posíliti. Tím, že přirozené dobré vlohy dítěte podporujeme, nejlépe a nejsnáze zlé náklonnosti vyrovnáme a potlačíme. Násilně bojovati máme proti zjevným chybám povahy dítěte teprvé tehdy, když onen způsob ukázal se býti nepostačitelným.

Moudrá matka, která nám tyto řádky dala do pera, navštívila jednou svou přítelkyni, která právě se svou dceruškou školní úlohu zpracovala. Byla, když dítě odešlo, oslovena:

„Ani nevěříš, jakou mám potíž s tím dítětem, s tou její roztržitostí. — Nesčíslněkrát ji napomínám k opravdovosti a k pilnosti ! Hleď, právě žene se Marta k nám jako divoch!“

A skutečně, osmiletá Marta dříve než byla ve dveřích, volala : „Matinko, tetinko, pojďte se podívat, ukážu vám vlaštovčí hnízdo se šesti mláďaty! Stará vlaštovka je právě krmí.“ Obličej Martin zářil rozčilením, byla tak šťastna, jako by království objevila. Než matka zdála se, jakoby to nepozorovala, kárala nehorázný způsob dceruščin a napomenula ji, aby raději se v počtech zdokonalovala, než po takových hloupostech se píditi. To Martu zarazilo a smutna tiše odešla.

Když tu jindy naše žena šla polem, uzřela Martu trhající kvítí. Dítě přiběhlo s kyticí a plno radosti se ptalo, tetičko, viď že máš také květiny ráda ? Plna vděčnosti, pohlédla na tetičku, když její kytici za pás si zastrčila. Jdouc žena domů, pravila si bezděčně, dítě jest celý otec; znalať jej co muže nadaného, žel bohu, že předčasně zemřel. Jak nerozumnou byla chytrá sice, ale příliš vážná matka, že nedovedla se náklonností srdce svého dítěte přizpůsobiti !

Dítě by zajisté, aby se matce zalíbilo, pilněji se učilo, kdyby toho cítilo, že jí matka rozumí. Co teprvé v pozdějších létech jakým jest to dobrodiním, jakým kouzlem, když dovedeme se nadchnouti pro vše krásné a ušlechtilé. Vedle mnohých znamenitých vlastností, které z matky na dítě přecházejí, dědí tyto v bezpočtu případech povahu otcovu.

A neměla by tu matka v dítěti pěstiti s láskyplnou péčí, čeho si u svého manžela tak vysoce váží? Obmezenost a malichernost byly vždy oněm matkám cizé, které velké syny vychovaly a neobmezené, vznešené úctě v míře nejvyšší těší se matky, které povaze, charakteru svých dětí rozuměly a správně jej oceniti dovedly.