Islám před 100 lety: jak v něm fungovala rodina a jaká byla práva ženy?

Turecko.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Rodinný život v zemích islamu.

Ředitel orientálského semináře v Berlíně dr. Sachau přednášel nedávno o rodinném životě v Turecku, a z jeho přednášky, jako předního znalce poměrů východních, lze se dobře poučiti o duši Východu.

Pravil mezi jiným: Obrovské bohatství Orientu, které ještě za válek křižáckých uvádělo Evropu v úžas, bylo zničeno při vpádu mongolském, který se rozlij na islamský svět. Mnohoženství na východě není všeobecným zvykem, protože manželství s několika ženami je příliš nákladné pro tobolku většiny Turků.

Mnohoženství nenalézalo skoro nikdy příliš obliby mezi lidem, a řečník na svých četných cestách sám se o tom přesvědčil. Zákon prorokův upravil na východě všecko, i právo manželské a dědické až po naše dny, a žádný zákonodárce se neodvážil něco tam měniti.

V Turecku je mnoho sňatků, není tam starých mládenců, neboť býti neženat, považuje se za nečestné a skoro za hanbu. Také není tam prostituce. Manželstvá je smlouva čistě občansko-právní a uzavírá se od ženicha s jedné strany, a s druhé strany od otce, bratra, nebo jiného mužského příbuzného nevěstina. Nevěsta nemá s uzavíráním manželství co dělat.

Postavení ženy je úplně rovnocenné s postavením mužovým. Žena může samostatně vésti proces, může spravovali věno, které dal jí muž, jakož i vlastni jmění, které přinesla, a rovněž jmění, svých dětí. Uzavírání manželství děje se přede dvěma svědky.

Manželský rozvod je snadný a pouze muž je oprávněn k rozvodu bez udání důvodů, v čemž je nevýhoda pro ženu. Ale věno, které dal jí muž a její vlastní věno zůstane jí k volnému použití i po rozvodu.

Také smí ponechati u sebe děti až do stáří 7 let, později vybéře si dítě samo, chce-li žíti u otce, nebo u matky. Poměr mezi dětmi a rodiči je neobyčejně dobrý a všude je velká úcta před staršími osobami.

V manželství obstarává žena jako u nás domácí záležitosti. Jenom procházky nejsou jí dovoleny, poněvadž mravnostní zvyklosti jí zakazují, aby vycházela sama, neboť ideálem Turkovým je žena domácká.

Nošení známého závoje tureckých žen je zdůvodněno tureckými ohledy slušnosti, a nebude na východě nikdy odstraněno. Přijde-li mužská návštěva, paní domu nikdy se neobjeví, výjimky se připouštějí, přijdou-li pokrevní příbuzní, anebo soukojenci. Soukejenství ostatně uplatňuje se i v právu dědickém.

Je dále zvyk, že muž a žena mimo dům neobjeví se nikdy pospolu a dobrý tón zapovídá, aby muž ptal se třeba svého nejlepšího přítele, jak se vede jeho paní, i kdyby byla vážně nemocná.

V dědickém právu nemá Turkyně samostatnosti a nesmí být závětí určováno, leč o jedné třetině jmění. Žena dětí čtvrtinu jmění, není-li dětí ; osminu, má-li děti, avšak musí býti pak od nich zaopatřena.

Bezdětnost je považována za kletbu a téměř za hanbu, a v tomto případě je možno uzavřití druhý sňatek. Děvčata až do 7. roku svého věku jsou úplně pod vlivem matčiným. Na vesnicích vyučují matky děti náboženství a ručním pracem, zvláště tkaní koberců. V Cařihradě a Egyptě jsou dívčí školy všeho druhu, a zvláště na Bosporu jsou výborné vychovávací ústavy všech oborů.

U Turků je rodinný život na zdravém základě a naučí-li se Turci ještě vytrvaleji pracovati, udrží se i přes světovou válku, která vyžaduje obrovských obětí. Zvláště turečtí rolníci v Malé Asii, v Anatolii, platí strašlivou daň z krve. Doufejme, že i jim zasvitne šťastnější budoucnost.