Jaké následky přinesl zákon, který za první republiky zakázal veřejné domy a prostituci?

Provádění zákona o potírání pohlavních chorob v Praze

Když u nás začali „potírat” prostituci, byly toho plné noviny; úvaha nad úvahou, rozšafné články s umravňovacími polemikami, ale z téhle mračen nakonec přece jen nepršelo.

Ne nadarmo se pan policejní komisař Drašner usmíval. Věděl dobře, že z toho nebude nic. A také nebylo. Zavřelo se pár nočních špeluňků, Praha vzrostla o několik nočních putyk s harmonikou a jazz-bandem, holky se vehrnuly jako velká voda do barů, do vináren a nočních kaváren, zaplavily ulice a prostituce kvetla jako koukol v žitě a venerických nemocí přibývalo.

A tomu u nás říkali „potírání prostituce”, „potírání venerických chorob”, a s tímto skrčencem se pak ještě chlubili a honosili i před cizinou. Nic se tu nezměnilo, nezlepšilo, právě naopak, a tak problém prostituce zůstává tady nadále problémem, nejožehavějším vykřičníkem a otazníkem pohlavního života naší doby a také jím už zůstane, neb se zdá, že poválečná doba od kořenů až nad hlavu prolezlá prostitucí není s to těžkým tímto balvanem vážně pohnouti.

Veřejným „Domům rozkoše”, bordelům, bylo tedy v celé naší republice a hlavně v Praze odzvoněno...

Ale jsou tu ještě nesčetné jiné — a to daleko horší a nebezpečnější — tajné asyly prostituce, ve kterých pod rouškou solidních živností hostinských, kavárenských a vinárenských, elegantních tančíren, šantánů i divadélek se zvučnými jmény bují prostituční rejdy tak hrozným způsobem, že to nazval právem jeden pražský list otravnou Sodomou!!

Naše vláda, která od r. 1922 prostituci šlapala na paty zrušením bordelů veřejných, nyní věnuje zvýšenou pozornost též zaryté demoralisaci, jaká se roztahuje nestydatě ve všech pokoutních nočních lokálech, kde se hýří, kde keťasové noc co noc tisíce korun za bídná vína hrdlem prolévají ve společnosti lehkých holek, zatím co sta lidí hyne hladem a bídou, — na nádherná doupata „tanečních paláců” i menších tančíren, kde bují špinavé orgie, i na četné „také — kabarety” — hrající ještě po půlnoci, kde houfy otrlých „pěvců” a zpěvaček zpívají třeba jedinému zpustlíku, jen když vyhazuje zločinné nahrabané bankovky v celých hrstích za břečky, za cigarety... za objetí demimondek, pro nic... za nic ... na pospas mužských i ženských zpustlých hyen a apačů!

A tak jako dříve bývaly nejčelnějšími brlohy prostituce v Praze bordely, tak nyní jsou přes všechen zevní aplomb „umělecký” neb odborný tajnými shromáždišti prostituce v lesklé masce noční tančírny, vinárničky a zvláště bary se jmény francouzskými i anglickými, jichž se podivuhodnou „náhodou” rojí den po dni — jako hub po dešti v té naší počestně bodré, leč nyní čím dále tím více, zhýralé Praze od převratu za naší svobodné, bohužel ale velkou demoralisací zatížené republiky.

Je to hlavně Amerika, která nás v tom směru důkladně „zamerikanisovala” a když sama doma zakázala všechen alkohol a pozavírala všecky bary, přestěhovala tu spoušť všecku přes moře k nám s celým svým ničemným exportem černošských tanců, jazzbandů, shimmy, florid, tang a foxtrottů, barových kořalen s americkými „drinky” a mixery i bardámami, kuplířstvím a prostitucí, a spolu s pokryteckou žebravou, drzou fidlovačkou „Armády spásy”, jako jedinou spasnou mastí na mor prostituční, který tu sama oživila a rozmnožila !

Apoštolově prostituční abolice od počátku ohánějí se zkušenostmi nabytými hlavně v zemích severských. Zapomínají na zcela odlišné poměry životní a zvláště sociální a na odlišný temperament a celé duševní založení seveřana.

Podíváme-li se na mapu Evropy doby vydání zákona, vidíme, že vedle Ruska zavedly tehdy abolici jen severské státy, Anglie, Nizozemí, Lucemburk, Švýcary a my!

Dnes bylo by jistě těžko hájiti mínění, že abolice počet prostitutovaných nerozmnožila, že pouze dříve tajná prostituce se stala veřejnou. Orgány, jež z úřední povinnosti se zabývají věcí v praksi, jsou jednotného přesvědčení, že počet prostituovaných velmi značně vzrostl.

Příležitost k prostituci ženě ulehčena zvláště tím, že odpadl dřívější strach před reglementací, před hanbou „dostati knížku”, která děvče navždy jaksi společensky degradovala. Ale ani muži zrušením veřejných domů věc neztišena. Šel-li dříve po pitkách do nich, jde dnes do kaváren, barů, vináren nebo prostě na — Václavské náměstí.

Bohužel ani druhého cíle zákona, osvobození „bílých otrokyň” nebylo dosaženo. Děvčata, jež s hořkými slzami dnes vzpomínají dob svého skutečného otroctví ve veřejných domech, nejsou vzácností; tak jako prostitutka Tonka Šibenice v Kischově historce, byvši vzata do nebe za to, že naposledy potěšila vraha odsouzeného k šibenici — toužila s nebe zpět — do pokojíčků madam svého bordelu, Kde pro ni bylo nebe jediné!

Dříve tyl z nich ve veřejném domě jen jeho majitel, dnes z nich tyje a je vydírá celá řada lidí. Byl-li dříve ve Velké Praze 21 veřejný dům se 104 prostitutkami, je jich tam dnes pod rouškou různých barů, vináren, zábavních lokálů na sto, či jak tvrdí jeden z našich pramenů, na 140!

A v nich žijí prostitutky ještě daleko hůře než v oněch dřívějších. Tyje z nich kde kdo, jistě přes celý tisíc pražských lidí. A při prostituci pouliční není o nic lépe. Policie marně zápasí tu s příživníky. Kdykoli na stížnosti pronášené nejen z obecenstva, nýbrž zvláště z řad obchodníků, počala čistiti hlavní tepny městského pouličního ruchu, na př. Václavské náměstí, mělo to za jediný následek, že se prostitutky ve zvýšené míře stavěly pod ochranu příživníků, dělajících jim dle pražské hantýrky „zeď”.

Prostituce za těchto okolností nejen se stala skutečnou metlou pražských ulic, ale i velkých kaváren, kde majitelé často s ní marně zápasí, aby ji vypudili ze svých místností, někdy však i mlčky ji trpí sami jako zdroj značných příjmu.

Je světovou ostudou, krvavou hanbou Prahy, tato veřejně a křiklavě se vystavující prostituce na místě tak významném — jako jest naše Václavské náměstí!

A zde že by nebylo možno prostituci odstraniti?

Vždyť stačí postaviti se před hotel „Meran” a za 2 hodiny znáte hlavní příčinu i ohnisko největší pražské ostudy.