Mramorové přehrady postavené v 17. století v Indii

Mramorová hráz v Jajsamandu
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Mramorové hráze v Indii

V horách aravalských, v »srdci Indie«, uprostřed paláců z tisíc a jedné noci a divokých tvrzí, skryta jsou dvě rozsáhlá umělá jezera, obehnaná hladkými zdmi z bílého mramoru.

Tyto hráze, které jezera obklopují a slovou Rajsamand a Jajsamand, vystavěli v 17. století vládci malého království mewarského, aby uchránili své národy od hladu a povodní. Ačkoliv tato umělecká díla jsou divy stavitelské a nezůstávají pozadu za moderními pracemi téhož druhu, zůstala po staletí skoro neznáma a jsou většinou i za dnešní doby novými objevy. Představme si hráz zdéli 5½ km a vysokou 12 m, shromažďující vody malého horského proudu vodního v jezero o obvodu 48 km a stavěnou úplně z hladkého bílého mramoru. R. 1661 byla tato podivuhodná práce začata vládcem, jehož jméno bylo Rana Rajh Shing, když byly trvaly tři roky po sobě velké sucho a hrozný hlad; byla ukončena teprv po 20 letech, poskytujíc ke vzdělávání ohromná území dříve pustá, která se stala úrodnými poli rýžovými a pastvinami.

Nedaleko od Rajsamandu je Jajsamand, vystavěný v době 1681 - 1700 Rana Rajh Shingem; poskytuje pohled z nejzajímavějších v Indii se svou hrází z bílého hladkého mramoru, jež má délku 300 m a výšku 29½ m; tento pruh mramorový, vybíhaje na vzdálenou horu, uzavírá umělé jezero o obvodu 150 km, nejrozsáhlejší na světě, a jeví se přímo fantastický.

Američané, kteří právem jsou hrdi na svá díla inženýrská, mohou postaviti proti těmto divům stavitelským z doby před 250 lety jen hráze jezera gatunského nebo, aby k tomu našli příklad význačnější, poukázati k hrázi presidenta Roosevelta v Arizoně.

Bez matematických výpočtů o pevnosti hmot, bez dynamitu, bez jakýchkoliv mechanických přístrojů zdvíhacích dokončila knížata indická a jejich rádcové nejen dílo úžasné velikosti, které po věky odolalo zubu času bez poruchy, nýbrž také dílo provedené umělecky a ozdobené minarety, besídkami a výtvory sochařskými.

Přirozeně se tážeme, kterak mohly tyto hráze býti vystavěny. Metody indických radžů nemají nic společného s mechanickým zařízením moderního průmyslu; kvádry umístěné na saních, do nichž zapřáhli slony, voly, koně, řady lidí, byly přivezeny k úpatí hrází a vytaženy po nakloněných rovinách. Majíce svrchovanou moc, měla indická knížata k disposici bezměrné množství lidí a všecky soumary krajiny.

Vykopávání se dálo rýči širokými, velmi ostrými na krajích, a vykopaná země se odnášela v silných koších proutěných na hřbetě zvířat nebo na hlavách kuliů, mladých dětí, které pracovaly sice pomalu, ale pravidelně, jako všude na Východě, kde není znám pojem času a kde trpná poslušnost je zákonem.

Trvalo 20 let než byly dokončeny práce, jejichž hodnota byla v té době oceněna 5 miliony dolarů; při tom byli lidé placeni neuvěřitelně málo a materiál byl po ruce.

V Evropě měli jsme na Západě práce drahé, zdlouhavě prováděné, obzvláště pokud jde o katedrály, které, ačkoliv představují díla důležitá, nepřibližují se stavbám právě uvedeným.

Co je velmi pozoruhodné v pojetí těchto hrází, je jejich podobnost se stavbami moderními, neboť většina hrází asyrských nebo egyptských byla mnohem masivnější než bylo třeba, při čemž se základna obyčejně rovnala čtyřnásobné výšce. Římané, kteří provedli tisíce podobných staveb, se spokojili nejčastěji s trojnásobnou základnou.

Nejstarší známá hráz byla vystavěna Menesem asi před 6000 lety; odvedla částečně do kanálu vodu z Nilu a chránila po 45 století město Memfis od povodní; o její udržování starali se postupně Egypťané, Peršané, Římané a Řekové.

Největší hráz starého světa byla vystavěna v Jemenu (v Arábii) asi 1700 let př. Kr.; měla délku 3.7 km, výšku 36 m a šířku při základně 150 m. Po 2000 letech se prolomila a způsobeny byly tím ohromné povodně. Obsah zdiva byl odhadnut na 424.800 m³ a základna hráze byla čtyřikrát větší výšky.

Zříceniny těchto staveb ukazují, že se všechny tyto umělé stavby končily na svém vrcholu rovinami, které se mírně skláněly, a to v opačných směrech na obou stranách hráze. Vnější strana nebyla rovná, nýbrž byla tvořena řadou stupňů, aby zmírnila rychlost vody přetékající a zabránila, aby voda nepodmílala základů stavby. Stěny byly obecně nakloněny a zděny; když se však použilo hlíny, používáno skoro úplně metod nynějších.

V hrázi, vystavěné asi v r, 500 př. Kr. a vysoké 15 m, se našlo, že vnitřek se skládal z roztlučených kamenů prostřední velikosti, zasazených do cementu, a nad nimi z kvádrů vápencových, jichž kraje byly tak osekány, aby vytvořily ochranné stupně, o nichž jsme se zmínili.

Hráze indické se liší podstatně od starých staveb egyptských nebo mesopotamských. Rana Raj Shing neměl nejmenšího ponětí o používaných pochodech a obzvláště mu chyběla zkušenost stoleté prakse inženýrů egyptských. Nicméně měl obdivuhodný úspěch ve svých vlastních plánech, náhledech svých rádců a ve zvláštním předvídání moderních pochodů. Nádržka, provedená za hrází rajsamandskou, byla velice hluboká a jistě působila ohromným tlakem na hráz, byla-li naplněna. Úloha, obdržeti největší pevnost, byla rozřešena tím — jak se činí dnes — že se zřizovaly hráze ve tvaru půlkruhu nebo oblouku kruhového tak, aby celek tvořil oblouk, podepřený na obou stranách. Zdi jsou jen trochu masivnější a tlustší, než bychom je dělali dnes.

Evropa nebude brzy musit záviděti Indii nebo Americe, až práce na hrázi v Génissiat v údolí rónském budou ukončeny; podle původního návrhu má míti tato hráz 85 m výšky a bude nejvyšší v Evropě. Hráz bude muset vzdorovati celkovému tlaku, který při velké vodě nebude menší než 500 milionů kg.