Pavoučí hedvábí, látka pro nejnáročnější milovníky luxusní módy

Pavouk, který vytváří »pavoučí hedvábí«.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Pavučinové hedvábí.

Sen o hedvábných šatech z pavučin, o kterých se vypravuje v pohádkách, se dnes uskutečnil; pavučinové hedvábí už přichází na trh. Je pěknější a hladší než obyčejné a má zvláštní silný zlatý lesk.

Pod drobnohledem se jednotlivé jeho nitky podobají spíše tenkým drátkům ze zlata nežli vláknům. Nyní je cena pavučinového hedvábí arci ještě tak vysoká, že si tento přepych mohou dopřát jen lidé velmi bohatí; lze však očekávat, že jeho cena bude časem menší než cena hedvábí získaného chovem bource morušového.

Četné pokusy ukázaly, že se vlákno, jež předou různé druhy pavouků, může dobře zužitkovat; při nynějším stavu tohoto průmyslu se však uznalo za výhodné chovat jen jeden druh velikých pavouků, který žije na Madagaskaru. Zvíře toto se tam vyskytuje nejen u velikém množství a dá se snadno chovat, ale vyznamenává se i podivuhodnou vydatností, neboť od jediného pavouka možno dostat vlákno dlouhé až 2500 m.

Pavouk, jehož se užívá na výrobu hedvábí, patří k největším svého rodu; vědecký název jeho je Nephila madagascarensis. Obyvatelé Madagaskaru znali již od dávných let hedvábnitou povahu přediva tohoto pavouka, ale užívali toliko zámotků, do kterých zaobalují samičky svá vajíčka. Tyto zámotky, překrásně bledožluté, domorodci sbírají a spřádají z nich primitivním způsobem jemnou pavučinu.

Tento způsob výroby je však velmi namáhavý a zdlouhavý, a má vedle toho ještě tu nevýhodu, že se při navíjení jemná vlákna více neb méně stlačí, čímž pozbudou značně svého lesku. Jiným nedostatkem bylo také to, že nit takto dobytá je nestejná a její zapletení v kokonu často tak veliké, že se nepřetržitá nit vůbec ani nezíská.

Jistý missionář na Madagaskaru poznal znamenité vlastnosti těchto pavučin, a pochopil, že by zlepšený způsob dobývání tohoto hedvábí byl velmi užitečný. Studoval tedy pilně život tohoto pavouka a přesvědčil se, že je možno odnímati zvířatům vlákna přímo ze snovacích žláz, na což sestrojil zvláštní přístroj právě tak jednoduchý jako důmyslný, který zval „guillotinou,“ ač nebylo nikterak jeho úkolem řezat pavoukům hlavy.

Je to spíš jakýsi druh svěrací kazajky, která malého tvora drží tak pevně, že nemůže ani kousat, ani se pohybovat sem tam, dokud nejsou žlázy jeho zbaveny drahocenného obsahu. Stalo-li se tak, pak se oběť zase bez poškození propustí, aby byla tak dlouho chována a krmena, až se tato operace může opakovat.

Guillotina sestává z podstavce obsahujícího libovolné množství malých krychlovitých přihrádek, z nichž je každá právě dost veliká, aby držela pavouka. Když je podstavec plný pavouků, vezme se pavučina od snovacích žláz každého z nich, táhne se až ke provrtanému rámci a prostrčí se jedním z jeho jemných otvorů. Když je tak protaženo 12—24 nitek, zkrucují se veškerá tato vlákna v jedinou nit, jež se natáčí na buben jako při odvinování hedvábí bourců.

Byly-li takovým způsobem zbaveni pavouci svého hedvábí, vyjmou se opatrně z guillotiny a posadí se na stromy. Vybírání hedvábí je však nesmírně vyhladovělo, a třeba tu dbát, aby se navzájem nesežrali, pročež se jim musí poskytnout vydatné množství hmyzu.

Osm dní klidu a krmení obyčejně úplně dostačí, aby se pavouci opět mohli zbavit hedvábí, což lze opakovat 4—5krát. Jak se zdá, jsou pak tak zeslabeni, že se stávají kořistí silnějších soudruhů vlastního plemene.

Ve hlavním městě Madagaskaru, v Antananarivu, je nyní hlavní sídlo výroby pavoučího hedvábí.