V hutích
V samý střed nejtěžší a nejnebezpečnější práce uvádí náš obraz, k železným pecím, kde tvrdý hrubý kov úpornou prací a důmyslem lidským jako divá šelma bývá zkrocen, a tavený čištěný k účelům průmyslovým přizpůsobován.
Jaký to houževnatý, neústupný zápas člověka s přírodou a hmotou, která za porážku a pokoření své mstí se zase tím, že den ze dne a hodinu za hodinou ujídá jeho zdraví a sílu těla, svalů a nervů.
Celá tíha sociálního břemene mluví z tohoto obrazu — hlásajícího, že chudý, ale zdravý, silný a pracovitý člověk nechce a nepotřebuje nijakého planého soucitu a dokonce ne nicotné almužny, ale úpravy poměrů takových, aby v případě nemoce, úrazu, stáří a invalidy byl opatřen jako člověk, jako ten, jenž poctivě pracoval a zaslouží si odpočinku a bezstarostné pohovy.
K tomu směřuje touha a snaha všech pracujících tříd a v tom ohledu nikdo nepovolí a povoliti nemůže!
Po celém životě umrtvující námahy a práce musí se dělníku dostati toho, čeho lenošné a blahobytné třídy požívají často beze všeho úsilí a zásluh — jen proto, že, jak praví lazebník Figaro ve své bičující komedii provedly umění — chytře se naroditi.
témata článku:
Diskuze k článku „O nejtěžší práci v železárnách“