O klesající úrovni češtiny a jedinečném písmenu Ř

Kapitoly o češtině pro Čechy.

Jeden list z knihy, jež pojednává o našem životě a charakteru národním a o dějinách našich, jakoby do vody zapadl. Myslíme nějaké lidové studie o naší řeči, o naší správnosti jazykové — noviny samy, místo, aby v té věci pracovaly a nabádaly, dávají příklad nejhorší: jejich čeština bývá často opravdu hanebná — plna chyb, netoliko proti duchu jazyka, ale proti slohu mluvnici a pravopisu — nejškaredějších.

Tak jsme četli nedávno v předním českém politickém listu sportovní stať nadepsanou, okruh, kudy bude jeti! A péro se přitom pisateli nezlámalo, písmenka sazečova a tužka korrektorova se nerozutekla studem, ruce těm lidem neschromly!... „Budu platit — budu vidět —“ atd., jak říká každý židovský šmok, honosící se, že ten idiom český taky trochu láme.

Slovo „zaplatím“ a „uvidím“ ztratilo se, jako podobné tvary mluvnické, kde časoslovo končící nahrazuje nám už samo v sobě tvář budoucího času: „Bude-li se vám to hodit,“ píše zasílatel nějaké povídky redaktorovi, píše tak český intelligent, dokonce i „spisovatel“ „Zeptej se jej!“ dočtete se denně v novinách — a pan redaktor žurnálu to nechá, neudělí důtku takovému spolupracovníku — bezpochyby to sám neví, jak se má psáti.

Jinde správnost mluvnická platí za první průkaz intelligence. Veřejná přednáška anglického učence, politika, kněze jest po stránce jazykové krásným obrazem dokonalosti, ba umění slohového — u nás ... na takovou „lapalií“ nikdo nekouká — náš intelligent, obzvláště úředník, neumí česky (německy ovšem rovněž ne) a chlubí se tím.

Doktor medicíny, advokát píše listy plné nej hrubších chyb pravopisných, poslanec zemský a říšský nerozluštil ještě záhadu, kdy psáti i a y. Je celá řada českých spisovatelek — a jimi se býti snažících dam, které píší docela klidně „dovolují si vám nabídnouti svou novellu.“ Pro naše ženské vůbec jakoby mluvnice a pravopis neexistovaly.

S tím větším překvapením četl jsem v minulém čísle „Osvěty“ za nové redakce p. Šubertovy stručnou stať o české mluvnici, několik k ní poznámek, jejímž autorem jest známý učenec profesor Hermenegild Jireček. Konečně — přece něco.

Dotýká se tam věcí, které zůstanou vždycky záhadou — tak nynějšího rozšíření a neustálého šíření nelibozvučného ř, toho výhradně českého, charakteristického zvuku.

Že se nelíbí cizozemcům, že ho tito těžko vyslovují a tím se od naučení se češtině odraďují?...

Ale vždyť žádná řeč není pro cizince — ale pro národ vlastní!

Angličan má také své th, které po něm nikdo nevysloví, Francouz své nosovky, Polák má tvrdé I (Moravané jej už také mají a vyslovují, a Čech toho nedovede za nic!) Maďar má svých čtvero e, Němec ?... Směje-li se našemu „strč prst skrz krk“, může tak učiniti jen tenkráte, neví-li, že náš Vinařický dokázal mu právě tutéž skupinu souhlásek v jeho tak „libozvučné řeči“. Naše ř se hanbiti nemusí, ono bylo, jest a bude v češtině trvalým, ostře vyhraněným přídomkem — „přijď k nám království Tvé“ modlí se a bude se modliti Čech věčně.

Píšeme dále profesor a vyslovujeme tak, ač prý správno psáti professor. Nuže — v češtině je platná zásada: vyslovuj, jak píšeš! Profesor-profesor, a nikoli professor, a nikoliv vysloveno profezor, že psáno s jedním S.

Tím právě lišíme se od Němců, podle toho poznáme ryze českého inteligenta, i toho, kdo, nevěda, vyslovuje jako Němec: šema, šematismus. My máme jen schema, schematismus — Němec čte své sch jako š, a čte tedy: šéma; my čteme jako sch a čteme — schéma. Píšeme krise a vyslovujeme krýze - po Němcích — ačkoliv máme čisti správně kryse, jak lidé původ slova neznající skutečně vyslovují. Přiznám se sám, že jsem byl téměř zaražen, slyše tak — „kryse“ — vyslovovati českého studenta klassické filologie, ale dal jsem mu za pravdu a vyslovuji to už také tak: kryse, vyse, dose.

Každý národ vyslovuje řeč mrtvou — latinu a řečtinu — po svém; nejlépe to poznáme poslouchajíce Francouze, Angličana, Vlacha čtoucího nahlas biblický „Otčenáš“. Kolik tu až bezděčné komiky, následuje-li to za sebou! Z historie známy jsou i pověstné „nešpory sicilské” — hromadné vraždění Francouzů, jimž Vlaši dávali vysloviti slovo: Cicero.

My je vyslovujeme jak napíšeme, Francouz vysloví „Siserc“, Vlach „Čičero“. Ten kdo — o pověstných těch krvavých nešporách nedovedl vysloviti „Čičero“, byl poznán jako Francouz a bez milosti zavražděn. Našeho Moravana, P. Neuschla vyslovují Němci: Najšl. Jak čtou česká jména? Schamal, Schejbal, Scháněl? Víme z praxe, že „Šamal,“, „Sejbal“, „Šaněl“ a dokonce i „Sáni“.

K takovým obsurdnostem vede, píše-li Čech své české jméno pravopisem německým nebo vůbec bůh ví jakým! Ovšem že žádného Němce ani nenapadne, aby psal své nepopiratelně české jméno Smejkal, Jiřík, Stránský a j. pravopisem českým — nelze-li jinak, aspoň psaním svého jména německy vyznává nepokrytě svou národnost. Opak toho ponechán jen nám —

Myslíte, že na tom tak mnoho nezáleží? Čím pak se projevuje příslušník národa nejdříve než svým jménem? V zemi národně tak smíšené, jako Čechy, Morava, máme mnoho dobrých našinců se jmény ryze německými — viz patriarchu Jungmanna — a mnoho Němců se jmény českými. Zvláštní ironie osudu tomu chtěla, že vůdce Čechů v Čechách — Rieger — měl jméno nepopiratelně německé a vůdce Němců — Šmejkal — české. Oba však uznali za vhodno psáti se pravopisem německým...

Leckteré jemnosti jazykové už staly se nezvěstnými i nejhorlivějším řeči pěstitelům. Který spisovatel zná ku př. rozdíl zájmen „jenž“ a „který?..“ Proč se říká: „Otče náš, „jenž“ jsi na nebesích“ a ne „který jsi?..“ To proto, že který vztahuje se vždycky na jedinou určitou osobnost z celku vzatou, a jenž na osobnost jaksi absolutní, osobnost vůbec. „Mám otce, jenž mne miluje a jejž i já ctím a miluji, neboť vím, že dítě, které otce nectí, neobdrží království...“ Jest to tak prosté, jisté a pěkné. Ale kolik lidí zná tu i jinou takovou vzácnost jazykovou? Všem stačí nejhlubší, nejtopornější výraz — nač ty něžné rozdíly, ta tajemství krásy jazykové . . .

Co jsme chtěli tím vším říci? Že by bylo na čase, aby i v tomto směru byl zjednán obrat k lepšímu. A co nejdříve. Jsme Češi, vlastenci, národovci a osvícení, ale kolik z vás dovede napsati i jen český dopis bez chyby? Kde máme projeviti svou duševní vyspělost a povýšenost? Mluva naše už je tak vlivem němčiny porušena, že jsme přijali celé německé obraty a fráse — a už jich ani necítíme. „Jo — jo, je to holt zlé!“ Nuž — ostatně je to běžné, nezávazné řčení. Ale psaní — listy, skladby! To zůstává, toho nelze odčiniti, omluviti.

Dokud si jako celek, společnost á národ neosvojíme pravidla dobropísemnosti, dotud jsme čímsi jako dav, ale nikoli národ. Národ projevuje se především vlastní duševní kulturou. Ta jej musí pronikati celý, aneb aspoň každého, kdo se chce zváti intelligentním jeho příslušníkem, Naše noviny slouží tomuto účelu a jsou — vlastně mají býti — v první řadě.

Ale jim je každá věc sensací — jenom ne ta, kterou samy píší — sensanční neznalost a nedbalost vlastního jazyka, jehož mají býti ochránci, strážci v první řadě. „Národy nehasnou, dokud jazyk žije —“ porušený a zkažený jest tolik, jako už těžce churavící.

Ne Němci a úřady nás odnárodňují— my tak činíme sami.