Ukázka falešné statečnosti komunistů, kteří skončili u soudu za špionáž

Nestateční komunisté.

V těchto dnech se asi mnoho komunistů stydělo. Předpokládám totiž, že mezi milionem dospělých lidí, kteří dali svůj hlas komunistické straně Československa, jsou i takoví, kteří věří v nutnost a možnost revoluce a kteří opravdu se snaží pracovati ve smyslu svého programu.

Ti se dnes jistě stydí. Ne proto, že příslušníci jejich strany prováděli vojenskou špionáž proti jejich vlasti. Kdo považuje řeč o vlasti za žvanění nasycených, kdo touží po rozbití tohoto buržoasního státu a revoluci má za nejvhodnější prostředek k dosažení rovnosti a spravedlnosti, pro toho jistě není špionáž takovým zločinem, aby se za něj styděl.

Ale mezi věřícími komunisty jsou přece i mužové. A ti poznali, jak dovedou jednati komunisté v nebezpečí.

Několik přívrženců třetí internacionály kradlo vojenským úřadům jakési dokumenty, jejichž odcizení považují odborníci za nebezpečí pro republiku.

Věc se prozradila a representanti revolučního proletariátu dostali se před soud. Předpokládali jsme, že budeme svědky statečnosti.

Viděli jsme již v duchu, jak jeden za druhým vstává a s okem planoucím touhou po mučednictví a vírou v dobrou věc revoluce vrhá soudu ve tvář slova opovržení k měšťácké spravedlnosti a hrdě prohlašuje: »Ano, jsem komunista a proto jsem zrazoval váš buržoasní kapitalistický stát! Jsem revolucionář a proto jsem vám ukradl vojenské dokumenty, abych revoluci prospěl!«

Ale u soudu jsme ani my ani komunisté neviděli něco podobného. Pozorovali jsme jen jakési ulekané lidi, zapírající s větší či menší schytralostí zlý úmysl a ovládáné jediným pocitem: strachem. Dozvěděli jsme se, že za svoji velezrádnou činnost dali si platiti.

A státní zástupce ukazoval soudu nějaké pokyny pro zatčené revolucionáře, z nichž jsme seznali, že lhát, zapírat a třásti se odpovídá předpisům politbyra. Vyhledali jsme Rudé Právo, zda jde skutečně o komunisty, zda s opovržením se jich komunistická strana nezříká. Ale vyčetli jsme, že obžalovaní komunisty skutečně jsou a také že vlastně ničeho se nedopustili, že všechno je to vycucáno z prstu a účelem je jedině persekuce komunistického hnutí.

A tu jsme si pomysleli, že opravdoví komunisté se musí styděti za své spolutovaryše, za ty před soudem i za ty v Rudém Právu. Ale je také možno, že se vůbec nestyděli.

Je možno, že pravověrný komunista i statečnost a pravdu považuje za blbé měšťácké přežitky a že my prostě nemáme buňky pro pochopení, jak tajuplné jsou cesty revoluce.