Pondělek velikonočný
Hod boží velikonočný byl Slovanům pokřestěným právem tak posvátným, že obřady své pohanské odkládali na ostatné svátky velikonočné.
Tím spůsobem se vodou hlavně oblévali v pondělí, pomlázkou se však šlehali v úterý.
Za tou příčinou jmenují na Slovensku pondělí velikonočné kúpací pondělok, úterý pak šíbací úterok, slavnost však samu „chodit na ku páni.“ My jmenujeme obřad ten ob-lev-ačku, v kterém slově kořen li, lev, jak „li-ti,“ „u-lev-ilo, ob-lev-ilo“ dokazují, též táti, roztátí znamená, smyslem tedy původně na „ú-nor“ bije, jestliže na slovenské slovo: nora, voda, studánka, na české: noř-iti, po-noř-iti ohled beřeme. Srovnáme-li ale „léto, lěto“ k litevskému lytus, déšť a k slovanskému lí-ti, po-lev-ati, zračí se nám i „léto“ původně co čas ú-lev-y zimné a ob-lev-ačka symbolem této doby.
Je více stop , že Slovanstvo se strany kosmologických svých náhledů na stupni Neptunistův stálo, jakož i K. J. Erben juž dokazoval, že v slovanských pověstech národných vždy nejmladší bratr vodu znamenaje, přírodu ze zajeti zimného vysvobozuje. Poláci pozorují na velikonoce pilně východ slunce, aby shledali, jak slunce z kúpele vychází; rovněž znají písně české velikonočné Vesnu bavící se při studánce. „Velkonočko, Velkonočko, kdes tak dlouho bývala?
U studánky, u studánky ruce nohy mývala.“ Že tato „Velkonočka“ je Vesna, dokládají jiné formy téže písně, totiž : „Líto, líto, líto, kdes tak dlouho bylo? U vody, u vody ruce nohy mylo?“ — Na Moravě při Bečvě zpívají takto : „Ej Maria, ej Maria, kdes tak dlouho byla ? U studánky u ruděnky (?) jsem se umývala, šátečkem, šátečkem jsem se utírala, zámečkem, zámečkem jsem se zamýkala.“ Zámeček je tu led a Vesna = Maria = Lito tedy v zimě pod ledem u vody ukrytá, jako toho i pověsti slovanské hojně dokazují.
Srovnejmež k těmto písním chorovodným chorovodný zpěv děti okolo Břetislavi (Presburg), jež zpívají při dešti : „Liabi frau, machs türl auf, lasz die liabi sunn herauf, lâsz in regn drina, lâsz in schne verbrina, ď engeln sitzen hintern brun, warten auf die liabi sunn.“ Vyjde-li pak slunce zpívají : „Sunn, sunn kummt, ď engarln falľn in m brun“. České písně pobízejí pak Vesnu osvobozenou : „skoč, panenko,, do vody,“ ona ale juž odpovídá: „Proč bych já tam skákala, šatičky si máchala.“ Studánka, u které Vesna se myla, není však studánkou obyčejnou, než studánkou na nebi či oblak, jak lid náš až posud mlhy okolo měsíce studánkou zove.
Vesna byla tedy dle písni národných v zimě kryta nebem (t. oblakovým) a nebudeme více míti čemu se diviti, jestliže ji podle pověstí národných o jaře co bílou pani či Marii blahodějně vycházeti uvidíme ze studánek obyčejných, poněvadž tyto se brávaly za odblesk takořka nebeských. Tato bílá paní je vlahou letnou vysvobozená Vesna.
Tímto poměrem vody k Vesně nabývá ovšem oblévání velikonočně bájeslovné důležitosti a možná nyní i na výraz polský oblevačky t. na „dyngus“ směleji patřiti. Nebudeme snad na pacestí, jestliže toto prastaré jméno spojíme s litevským slovem „dangus, dungus,“ nebe, oblaka nebeská. „Dangus“ vyhlašujeme tudiž za vodu či vláhu nebeskou, oblevačku pak či „dyngus“ za symbolické polévání vodou nebeskou. Jako umýváním (t. táním jarným) Vesna osvobozená vcházela v jarný svět, takto vcházel lid oblevačkou očištěn v léto.
Oblevačka byla tedy pohanům jako křesť pohanská. Důležit je i obyčej, že otcové pohanští děti tehdáž teprva za své byli uznávali, když je byli vodou oblili. I my dodáváme ještě prvnímu koupeli jakési důležitosti a Poláci mají ve zvyku, do prvního koupele peníze stříbrné a zlaté metati.
Úterý velikonočný.
To je hlavně, jak výše dotknuto, den šlehání pomlázkou, pročež až podnes u Slováků „šibací úterok“ slove. U nás a v zemích nám blízkých, jako ve Slezsku a v Polsku, jmenují dílem pomlázku, dílem čas či slavnost s ní šlahačku, šlehačku (šlehati — peitschen) — na-mrskut, šmerkust, šmrkús, šmerkous, z kterého slova si Němci utvořili svůj výraz „Schmack- ostern.“
„Namrskut“ je samo sebou jasný výraz: „na mrskání jiti,“ odpovídá Slovenskému „na kupání jiti.“ „Šmerkust“ ale a podobné jemu zkaženiny srovnejmež k polskému šmigust a šmigurst, což na „šmiga, šmiga,“ tenký proutek, upomínajíc i v německém schmitze se ještě odráží, rovněž jak u Poláků smagac a smigac šlehati znamená.
V Čechách jmenují takový prut též mrskačku (mrskouz, mrskouzku), na Slovensku ale šibák. O významu mrskati či šibati o velikonocích pověděli jsme juž výše, že to bylo symbolem rozjaření.
témata článku:
Diskuze k článku „Velikonoční tradice: kdy správně chodit na pomlázku a co znamená polévání vodou“