Panický strach ze zajíců a další podivné fobie našich předků

Zvláštní antipathie

K nejzvláštnějším a k nejméně vysvětlitelným stavům duševním, kterým člověk podléhá, náleží zvláštní odpor oproti různým věcem nebo okolnostem, kterému podléhají lidé jinak úplně normální a zdraví.

Abychom méně známé případy uvedli, vypočteme některé z nich.

Na př. udatný vévoda z Epernonu, který život svůj několikrát v nebezpečí vydal a mnohými činy se vyznamenal, omdléval, když uviděl zajíce.

Vždy nevolno a úzko bylo Cesaru z Albertu, maršálu Francie, když pečené podsvinče na stůl neseno bylo, jakmile však mu hlava byla odseknuta, ihned ozdravěl, neboť hlava podsvinčete to byla, která v něm budila úzkost a odpor.

»Mercure de France« oznamuje z r. 1727: Dělostřelecký důstojník zbledl vždy a onemocněl, když v přítomnosti jeho zátka z láhve byla nožem rozřezána. Pričiňoval se velmi, aby odpor ten přemohl, ale marně.

Učený Petr z Apony, výtečný professor lékařství v Bologni, nemohl sýr ani čichati, ani viděti, omdlel vždy. Totéž se dělo Martinu Schockovi, professoru filosofie v Gröningách, který i učený latinský spis vydal, nadepsaný »De aversione casei« (o odporu proti sýru).

Hobes musil vždy ve světnici své míti světlo, jinak omdléval.

Tycho de Brahe, znamenitý hvězdář dánský, onemocněl dívaje se na zajíce neb lišku, a Boyle upadl v křeč, když slyšel šplouchání vody, do kašny padající.

Podiv budí, co vypravuje se o znamenitém Lamothu le Vayrovi, že nesnesl tónu ze žádného nástroje hudebního, ale největší zalíbení měl v burácení hromu.

Učený theolog Jan Pechmann měl již od nejútlejšího dětství odpor proti šustění koštěte. Odpor ten byl tak veliký, že vždy, když slyšel ulici zametati, stižen byl mdlobou, dech se mu krátil, i lapal po vzduchu, jakoby se zadusiti měl. Setkal-li se se zametači, utíkal pryč, co mu nohy stačily.

Olaus Borrichius vypravuje, že znal majitele krčmy, který, jakmile zahlédl na stole ocet, začal se třásti a studený pot pokryl čelo jeho. Neviděl-li jej však, mohl jej požívati beze všeho.

Erasmus Rotterdamský nesnesl zápachu od ryb, Josef Scaliger nemohl nikdy piti mléka, Cardanus měl odpor proti vejcím, Vladislav, král polský, nemohl viděti jablka, a Chesné, sekretář krále Františka I. francouzského, krvácel vždy z nosu, když mu jablko ukázáno.

Jindřich III. francouský nemohl seděti ve světnici, ve které byla kočka. Juan Roll, obyvatel Alkantary, omdlel vždy, když slyšel slovo »lana« (vlna), ač sám nosil kabát z vlny.

Amatus Lusitanus zmiňuje se o mnichu, který při pohledu na růži vědomí ztratil, a v čas květu růží svou celu nikdy neopouštěl.

Zimmermann vypravuje o dámě, která se hedvábí a sametu dotknouti nemohla, a při doteku sametové kůže broskve vždy v křeč upadla.

Hyppokrates uvádí nám jakéhosi Nicamora, který při zvuku fléty vědomí pozbyl.