Lov motýlů a poučení z něj plynoucí

Lov motýlů.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Motýl.

Pestrý motýl létal s kvítka na kvítek. I spatřil jej hošík, zalíbil se mu a rád by jej byl chytil, pročež běhal za ním. Ale kdykoli se k němu přiblížil, aby ho popadl, motýl se zvedl a uletěl.

Nech toho motýla, milé dítě, pravila matka, a spokoj se tím, že ho vidíš šťastna a svobodna ; nebo kdyby jsi se ho jen dotekl, veta bude po jeho kráse, a ty se připravíš i o to potěšení, kterého můžeš míti, dívaje se na jeho pestrá křídla.

Hošík uposlech, přestal pronásledovati motýla. Ano, on došel k besídce, ulomil tam větev lilku, na které bylo plno rozvitých kvítků; potom přikradl se k motýlu a nastavil mu tu větev a ani sebou nehnul. Brzy přiletěl motýl, sedl na větev lilku a hošík mohl si jej pohodlně prohlédnouti.

Byl to krásný motýl, žlutý s vykrojovanými křidélky, jako axamitový a posetý červenými a černými kolečky jako perlami. Byl to otakárek, měl čtyři křidélka, a ta byla tak lehounká, že i když sebe rychleji jimi třepetal, žádného šumotu nedělaly. Letěl-li, natáhl své nožičky podle bříška; sedl-li ale, bylo je patrně viděti a hošík napočítal na každé straně tři. Také viděl, jak motýl natáhl sesáček, tenký jako hedvábí, kterým sladkou šťávu z kalíšku vonného kvítku ssál, aniž květince v nejmenším ublížil.

Ale motýlek nemůže dlouho trvati na jednom místě. Za malou chvilku žlutý motýlek sletěl s větve lilku, kterou pacholík držel, a poletoval sem a tam s jednoho kvítku na druhý s takovou lehkostí, že na kvítku žádné stopy po něm nezůstalo.

Dívání se na počínání si krásného motýla neunavovalo pacholíka.

Nemohl s něj očí spustiti. Pořád se bál, že mu uletí. Touhou, aby ho měl, zapomněl na moudré naučení matčino, a v okamžení, když motýl ničeho se nenadál a pokojně pil z kalíšku nedávno rozvilé růže, uchvátil ho pacholík za křídla.

Potom otevřel ruku .... ach, kam se poděl ten krásný motýl ? Což jiného jsem chytil? Jemný a lesklý prášek pokrýval prsty pacholíkovy a motýl na polo umačkán, třepetal křidlami, zbavenými lesku a krásy.

Při tom smutném pohledu zarazil se chlapec, potom se mu zalily oči slzami a pospíchal, aby ukryl svou žalost v náručí matčině.

Matka, vidouc jej zarmouceného a nadějíc se, že litovati bude toho, co učinil, neplísnila, ale těšila ho.

Milé dítě, pravila, uč se, aby si se budoucně spokojil s tou radostí, kterou ti Bůh sešle, a nezapomínej, že mnohdykráte člověk, chtěje nabýti statků, kterých nemá, obyčejně přichází o ty, které má.