Jaká je budoucnost moderního tance a baletu? Takhle to viděli umělci v roce 1909

Moderní umění taneční.

Tanec — rytmický pohyb těla — býval od pradávna výrazem zvláštní exaltovanosti člověka, a tudíž začasté i důležitou součástkou náboženských obřadů...

Lze jej stopovati v nejstarších zjevech lidského vývoje a podnes i v nejprostších, u národů nejprimitivnějších. Ve středověku propadal i přísné klatbě církevní, jakožto věc obě pohlaví nezřízeně sbližující a tudíž ďáblem zavánějící... ale tanci holdovalo se dále podle povahy producentovy; tanec možno nazvati také nejgraciésnějším uměním lidským.

Stává se důležitou součástkou divadelní, jako vložka i jako akt samostatný, ballet, podmiňující ovšem veliký prostor a řádnou massu diváctva, bez čehož stává se bizarním a groteskním.

Veliký samostatný ballet ponenáhlu upadá a musí býti doplňován pantomimou, živými obrazy a jinými divadelními výpravami.

Tanec možno dnes studovati i jako čisté individuelní umění, díky moderním jeho pěstitelkám, jako jsou Isidora Duncanová, Loie Fullerová, Makara-Rossiová.

Netřeba mu velikého jeviště a hlediště, naopak spíše intimního prostoru a společnosti, aby veškerá jeho kouzla mohla býti tiše a delikátně rozvíjena a rovněž tak přijímána.

Zdá se, že v tomto poměru spočívá nové oživeni a budoucnost tance — vrácení mu významu téměř bohoslužebného. Moderní toto umění taneční nepočítá se smyslným spojením velikého davu, pěstováno samo nejraději od jedné toliko osoby — jež se snaží vystihnouti zde rytmickým pohybem a gestem nejintimnější pocity vlastní nebo tvůrce určité hudební pieçy, jenž dávno a dávno už zanikl, státi se tak prostřednicí mezí mrtvým už umělcem a mezi živoucím za desetiletí divákem.

Zdálo by se to absurdním, reprodukovati ku př. křehkou a prchavou hudbu Chopinovu jinak nežli hudbou samou — a narazilo to také na odpor leckterého zapřisáhlého nepřítele novoty, jakožto prý profanování čarovné hudby této — jiným však představila se věc ona pravým zjevením, jim se zdálo, že »divoký ten tanečník a náměsíčník« Chopin tak asi, jen tak mohl mysliti své tance a prožívati je v duši!

Moderní studium antiky a orientálštiny, neomezuje se bohudík na suchou filologii, ale všímajíc si všech starobylých a východních projevů kulturních, vnáší i do tance nové a nové světlo, jehož vlnivé a pestré chvění působí mocným dojmem na odborníka i laika.

A zdá se, že jsou zde dány umělecké prvky nové kultury, nové renaissance umělecké a nového jakéhosi kultu, v němž tanci bude vyhrazeno místo tak čestné (ba význačné), jak tomu bývalo za pradávna u národů všech.

Neboť ani umění, ani kultus náboženský nezastavuje se dnes před ničím, ale hledí vše postihnouti, objasniti a využitkovati pro své vznešené cíle spojovati náš všední život s nadzemským a nadpřirozeným, zachycovati nekonečnost prostředky hmotnými.