Proč je zdravé cestovat a poznávat svět

Doba cestování, doba výletů je tu.

Kdo může, prchá do světa, chce něco vidět, něco zkusit, něco užít. Cestování má bez odporu prospěšný, ba blahodárný vliv na naši duši, naši mysl i tělesné ústrojí naše.

Proberme především účinek jeho na duši člověka. Kdo chce dnes vyhověti požadavkům, jež se kladou na intelligentního člověka, nesmí zůstati ustavičně upoután na svoje stálé sídlo, nýbrž musí je časem opouštěti na určitou dobu, aby shlédl cizí krajiny, města a země, aby poznal cizí mrav a pamětihodné zjevy přírody i kultury, aby obeznámil se s cizím lidem a jeho řečí i zvyky.

Moderní vzdělanec musí stále svoje vědomosti tímto směrem rozšiřovati a obohacovati, úsudek svůj tříbiti, má-li zaujati stanovisko svému povolání a socialnímu postavení přiměřené. Dříve nebylo něco podobného tak snadno možné. Nedostatek komunikací byl hlavně tomu na závadu.

Avšak dnes, kdy člověk ovládl a spoutal síly přírodní a učinil je otrokem své neobmezené vůle, dnes, kdy steré železnice, telegrafy a telefony, nesčetné parníky, ba i balony styk národů usnadňují a umožňují vniknouti do krajin, na nichž dosud nestanula ještě noha Evropana, dnes jest již cestování zaměstnáním velmi příjemným a zcela pohodlným pro člověka jen poněkud zámožného.

Kdo neopustil nikdy svého bydliště a poznal jen názory a mravy své rodiny a svého města, kdo nevyšel ani »za humna« své vsi, jak lid náš pohrdavě se vyjadřuje, nabývá přece jenom poněkud jednostranného vzdělání, byt snažil se pilnou četbou knih poznati i dálný svět a stává se takto neschopným konkurovati s osobami, kteří znají cizinu; jeho názory stávají se jaksi pedantickými, mysl jeho plna je předsudků, takže propadá konečně mělkému šosáctví, s jehož vzory tak často bohužel v našich venkovských městech se setkáváme.

Osoby, které mnoho cestovaly, jsou trpělivějšími, vůči cizím názorům snášelivými a humánějšími, neboť poznaly člověka z různých stránek a dovedou respektovati jiná mínění a jiné mravy; mnohé, co zdá se všelikým domabylům neobyčejným a nebývalým, nepřekvapuje a neuráží jich, protože viděli na svých cestách všelicos, čeho ten či onen doma neuvidí, kdyby žil sto let.

Muž, který mnoho cestoval a časem žil v cizích zemích a mravech, nabývá teprvé opravdového vědomí národního, tohoto prazřídla všelikých ctností občanských, státních a politických.

Jak vše to souvisí s blahem a zdravím tělesným? Mnohá choroba mysli i těla koření v sociální bídě způsobené rozladěním, zklamáním, jednostraností a předpojatostí ze zvyku nebo nedostatku znalosti světa.

I odstrkování, kteréhož nezřídka se dožije ten, jenž nezná světa, nezkušenost a neschopnost vžiti se do ciziny, jest momentem chorobným, proti němuž možno se ubrániti jen cestováním. Nesmíme zapomenouti, že takovýmto přílišným uvyknutím na mateřskou hroudu nezřídka připravujeme půdu vážné chorobě, která rázem vypukne, jakmile osud nutí nás opustiti své drahé i svůj rodný kraj a odebrati se do ciziny.

A zuřivé šosáctví, Chauvinismus a výstřední místní patriotismus nejsou-liž zjevy, které s jistou oprávněností mohu nazvati chorobným úbytem ducha? Vzpomeňme řecké Abdery a českého Kocourkova. Z rozmanitých socialních nešvarů a konfliktů snadno vyvinou se duševní hnutí, v nichž ovšem koření i tělesné útrapy.

A jak zdárný vliv má cestování na mysl člověka! Churavá mysl zajisté ničím tak rychle a bezpečně se neposílí, neosvěží a neupokojí, jako cestováním. Stálé sezení, denní jednotvárná činnost a moderní »struggle for life« zajisté k uzdravení nemocné mysli valně nepřispěje.

Hypochondrie, mrzoutství, podivínství a nechuť ke společenským zábavám nebývá druhdy ničím jiným, než následkem přepracování a přepínání sil jednostranným povoláním. Tu musí člověk, jehož mysl stůně, nechati práce a denního zaměstnání, opustiti své bydliště, které ho jen upomíná na starosti a práci; on musí navštíviti jiné klima, zříti jiný lid a jinou přírodu, pěstovati pohyb, žiti a ne živořiti.

Již po několika dnech zlepší se jeho nálada, rozmrzelost zmizí a nemocný vůčihledě okřeje. Se šířícím se horizontem šíří se i hranice duše a mysl vznáší se volně nad všelikými překážkami do výše a v dál.

Jak mnohé choroby mysli jsou výsledkem způsobu života při práci, v povolání, rodině a domácnosti! Jak mnozí učenci, úředníci, obchodníci, řemeslníci vedou život jako larvy, při nedostatku světla a vzduchu, pohybu a vyražení — tvoříce řady hypochondrů a haemorrhoidářů, osob trpících všemožnými chorobami jater, žaludku, měchýře, plic a srdce.

Již z daleka bývá pozorovateli nápadná žlutá pleť jich tváře s nezbytnou vráskou úřední přísnosti na čele. Na půl hodiny odtrhnou se od práce, aby ji věnovali oddechu a trochu se prošli na vzduchu, načež chápou se znovu práce ještě horečněji, aby dohonili, co zameškali procházkou. Právě tito měli by přede všemi jinými každoročně cestovati, když letní měsíce pobízejí k výletu.

»Zulíbal bych toho člověka, který vynalezl letní ferie!« zvolal kdysi jakýs ředitel, který celoroční prací školní zdraví svoje valně seslabil a cestováním po Italii, Francii a Švýcarsku je osvěžoval. Tak měl by zvolati každý, kdo unavil svou duši i své tělo neúmornou prací a měl by celý rok šetřiti, aby mohl si popřáti o prázdninách trochu volného cestování.

Vesel, svěží a znova úplně zdráv vrátí se zpět, ušetří lékaře i lékárnu a prodlouží svůj život.