Proč se vydává tak málo knih českých autorů a naopak tolik překladů?

Týdenní hovory

Před několika dny objevila se za knihkupeckými výklady a v insertních rubrikách časopisů ohlášení nové edice, která má vyplnili zase jednu citelnou mezeru v oboru zajímavé četby, a jsou to pravé duševní hody, jez se chystají — ovšem hody pro lidi nevkusné, sensacelačné, kterým ani biografy, ani May, ani detektivky již nedostačují.

Je příznačno, že právě nyní a u nás bují tato „literární“ produkce.

Pohřbívali jsme před několika dny Arbesa, slavného autora Romanett, k jejichž dějové a myšlenkové výši se celá ta hltavě čtená „podivuhodná“, „fantastická“ a „dobrodružná“ četba nesmí ani přirovnat a pohřbívali jsme ho chudého, polozapomenutého, neznámého mladým generacím právě v době, kdy zájem širšího čtenářstva oblibuje si genre, uvedený do naší literatury — Arbesem.

Osud Arbesův je vlastně osudem české knihy. Čtou se ještě české knihy?

Patrně nikoli — neboť jinak nebylo by omluvitelným šílené vydávání překladů, jež se u nás rozmohlo. A často jedna kniha vyjde hned ve dvou i třech překladech, s obrázky i bez obrázků, jako by naše spása právě v ní ležela.

Zdá se, že jsme dokonce pyšnými skutečností, že máme celého Vernea, Dumasa, Maye, Jokaye, Marlittovou, Švarcovou, Conana Doyle, zatím co zvolna a jakoby nerady vycházejí svazky Nerudy, Heritesa, Heyduka, Sovy, Šimáčka, Svobody, Vrchlického.

Rozumí se, že ostatní čelné světové autory máme celé: Balzaca, Maupassanta, Čechova, Gorkiho, Arcybaševa, Kipplinga, Zolu, Andrejeva a jen v málo případech důkladné výběry.

To asi abychom nekulhali za Evropou.

Je ovšem s podivem, že jinde se tak neděje. Pravda, jsme malý národ. Ale což Norové, Dánové, Finové, Švédové, Rumuni nejsou malými? A prohlédněte si jejich knihkupecký trh. Kolik mají úplných vydání cizích autorů? Mají aspoň ty největší? Či mají dokonce i nějakého — Čecha?

Ale kde! Všude ve světě se rozumí národní oekonomii, posilování vlastních tvůrčích umělců, růstu domácí literatury v první řadě. Neboť jen tak se může vyvíjeti svérázná, původní produkce. Všude chápou, že umělec nesmí živořiti, má-li zachycovati život. Ze umělec ztrácí sebedůvěru, musí-li prosit u deseti vydavatelů o vydání knížky a všude je odbyt poukazem na pozdější dobu, až budou vydány ty a ty překlady, které jsou právě na řadě . . .

Stalo se již také, že byly vydány podpory na studium a k vydání překladu.

Co je to u nás za obrácený svět? Snad přece jen se české knihy nečtou. Či je to proto, že překlady jsou doporučovány intensivněji, barnumštěji? Nebo jsou vinnými knihovny našich spolků, knihkupci, kteří dirigují odbyt na venkově? Či snad — pro boha — autoři sami? Nepíší dosti umělecky, či příliš umělecky píší? Nejsou themata jejich knih zajímavá? Nelíbí se čtenářstvu četba o lidech z Prahy a českého venkova a líbí se jim Paříž, Londýn, ruská vesnice?

Proč se tedy vydávají překlady? Jistě ne proto, že honorář autorův je o pár korun větší. Naopak. Jsou přece také nakladatelé, kteří za původní knihu neplatí honorář žádný a tak se to vyrovnává.

Proč o tom nepojednají naše literární spolky? Přece ne proto, že všichni jejich čelní členové překládají. . . Takové je to v knižní literatuře.

Na divadle je to horší. V Praze je šest českých divadel. Každé sehraje — řekněme — čtyři sta představení do roka. Tedy dva tisíce čtyři sta. Sázím hlavu a neprohraju ji, že dva tisíce připadá na cizí produkci.

Časem v některém divadle není původní hra za celý měcic ani jedna. V tom ohledu jsou všecka divadla svorna. Jen v případě nutném připustí se původní kus. A ten ještě musí napsati bud’ kritik, anebo režisér divadla. Obecenstvo totiž na původní kusy nechodí — říkají ředitelé.

My arci víme, že gros publika se nestará o autora. Jen kus když se povede napsáním i provedením. Ale — neříkám, že se původním hrám nevěnuje všecka péče. Neříkám, že se špatně' obsazují, že se jim nedostane výpravy, že se sehrají na dvě nebo tři zkoušky. Neříkám, že herci neovládají role, režisér nevěnuje souhře a úpravě scény povinnou péči — naopak všecko manifik! Ale obecenstvo —!

Obecenstvo nekupuje původní knihy.

Obecenstvo kupuje překlady.

Nakladatel je nevinen.

Obecenstvo nechodí na původní kusy.

Obecenstvo chodí na jakýkoli překlad.

Ředitel je nevinen.

Proto básnici překládejte dál cizí verše, romanopisci cizí romány, dramatikové cizí hry — a všechny vrchnosti budou s vámi spokojeny. I to prožluklé obecenstvo, které všecko zavinuje, se s vámi smíří, protože — nebudete.