O ženách, pro které je život psa důležitější než život dítěte

Dítě nebo psa.

Aby nebylo mýlky, otázka zní plně: co raději obětovat, psa nebo dítě? Jak může někdo přijít na takovou otázku?

Zaráží vás, pravda? Nuže přiznám se, že mě zarazila také, když jsem přišel na to, že jsou lidé, kteří si docela vážně kladou takovou otázku.

A nejen kladou, ale také odpovídají — ve prospěch psa.

Mně samému by taková otázka nebyla napadla nikdy. Už proto bych na ni nebyl přišel, že nemám rád obětí vůbec, to jest obětí, které někdo musí přinášet, protože jiný poroučí.

Jen dobrovolná oběť je krásná, třebaže je vždy žalobce — neboť kde není nepořádku, není třeba obětí. Nebyl bych tedy nikdy přišel na tuto otázku.

A za druhé, nebylo by mě nikdy napadlo, že je možno, aby byl někdo v rozpacích, čemu má dáti přednost, zda dítěti či psu, protože mám děti od jakživa příliš rád — a protože od několika let mám své děti.

Proto jsem byl také překvapen, když jsem poznal, že skutečně jsou také lidé, kteří dávají přednost psu před dítětem. A nejsou to pověstné staré panny ani necitelné paničky, o jakých na př. »V zámku a podzámčí« psala už Božena Němcová.

Ale abych nenapínal zvědavost: věc se sběhla takto.

Byla schůze o vivisekci, čili o pitvě zvířat za živa. Přiznám se, že nemám rád vivisekci, protože nemohu věřiti, že by měla tak velikou cenu. jaká se jí přikládá. A nemám ji rád proto, že je to jisté týrání zvířat. Ale nikdy bych se neodvážil rozhodovat, zda je v určitých případech přece nutna či cenna, poněvadž myslím, to že je věcí lékařů, kteří jí rozumějí lépe, než neodborník.

Na schůzi bral jsem tedy jen trpně účast. Poslouchal jsem důvody pro i proti. Mluvila také známá bojovnice proti vivisekci, proti zbrojení a kdo ví proti čemu ještě, bojovnice, která zároveň patří k theosofům. Ale nějak byla příliš rozčilená, takže nemohla vlastně nic kloudného říci.

Po schůzi vrhla se na svoji známou, dobrou českou literátku, proč prý jí nepomohla.

»Protože jsem nemohla«, odpověděla tato. »Byla bych musela mluviti proti tobě. Jen si představ: jde o život psa a o život dítěte. Co by’s obětovala raději?«

»Rozumí se že dítě,« byla odpověď známé theosofky a ochránkyně zvířat.

Její známá se rozčilila a řekla: »To jsme spolu domluvily.« Tímto energickým projevem rozumné ženy přišli jsme ovšem o »pochoutku« slyšeti důvody, proč by mělo býti obětováno spíše dítě než pes.

Ale myslím, že není zrovna škoda. Pěkné by ty důvody nebyly a duchaplné také sotva. Mohly by páchnouti nanejvýše odpornou zvráceností nebo zrůdností anebo nedostatkem rozumu. Ostatně slyšeli jsme již od jiné, také theosofky a také bojovnice proti vivisekci, slečny W., z dřívějška i na Moravě hodně známé — z docela rozumné práce veřejné.

Když jí totiž bylo v rodině její známých vyprávěno o případu ze zmíněné schůze, řekla bez nejmenších rozpaků: »Já také bych obětovala dítě — nikdy psa.«

»Proč?« tázali se jí s úžasem.

»Protože — dítě se může bránit — a pes ne!« zněla odpověď.

A podotýkám, že tato odpověď byla míněna vážně! Docela vážně!

Odkud taková zvrácenost? Nevím. Ale poněvadž obě tyto ženy, u nichž jsem onu zvrácenost poznal, nežily plně přirozený život ženy, klonil bych se k názoru, že právě v tom nutno hledati příčiny jejich zrůdného usuzování a zrůdného cítění.

Zrůdného pravím, tuším, oprávněně již proto, že je dosud na světě mnohem více trpících a bezbranných lidí — než trpících a bezbranných psů.

Ale co. prosím vás, můžeme chtíti na lidech v době, kdy v Anglii vážný časopis docela vážně uspořádal anketu, koho by měla žena zachránit z nebezpečí uhoření při požáru, zda svého psa či svého muže! A přišly docela vážně míněné odpovědi — že prý psa. A jiné, které se rozhodly pro muže, učinily tak z důvodů, které jejich rozhodnutí činí pomalu horším, než těch, které se rozhodly pro psa. Prý muž dává peníze na šaty — a proto nutno mu dáti přednost před psem.

Ostatně o nic jiná není zvrácenost, kterou pozorujeme v míněních o válce na Balkáně. Sociální demokraté docela otevřeně zatracují válku balkánských národů jako prý vraždění. Co by tak řekli, kdyby někdo u nás zatracoval stejně francouzskou nebo ruskou revoluci, ve kterých se přece vraždilo hůře, protože byli vražděni také lidé docela nevinní a bezbranní? A balkánská válka přece je obrana proti stálému vraždění tureckému, nic víc a nic méně.

A všichni tito lidé zvráceného cítění a zmateného rozumu dovolávají se lidskosti, dovolávají se rozumu. A mnoho z nich dovolává se také křesťanství: Neodporovat zlému a milovat nepřátele! Tedy neodporovat násilí nepřátelil a nechávat jim čas, aby mohli páchat násilí hodně dlouho! Lidskost, která poutá utlačovaného a hájí svobodu utiskovatelovu, která vězní oloupené a okradené — a hájí svobodu lupičů a vrahů. Lidskost, která se rozčiluje nad šlehnutím koně, ale docela nic se nezastavuje nad tím, že vozka se svou rodinou nedostane za práci ani tolik, aby mohl býti kloudně živ.

Lze se pak divit, že takoví lidé mají vlády, které docela vážně jsou hotovy hnáti vojsko do války za zachování Turecka?

Zapomíná se bohužel, že nepřátelé života časného jsou také nepřátely života věčného a že jediné »Bůh«, jehož v evangeliu znají — »život jest« a kdo neslouží životu, neslouží ani Bohu.