Umí Češi žít? Neumí.

Praha.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

»Všude dobře, doma nejlíp«

Dobří vlastenci rádi si pochvalují naši českou kuchyni, český způsob života atd. Říkávají: »Všude dobře, doma nejlíp«; a nejen že to říkávají, dokonce tomu také věří. Upadnu tedy dojista v kruté podezření, že nedostatečně miluji vlast, budu-li tvrdit opak.

Ale nejsem ženou bledé bázně; děj se co děj, musím to říci a budu to tisíckrát opakovat: Ne, my Čechové neumíme žít. A kdybyste mne za to ukamenovali, budu přece jako Galilei v poslední chvíli opakovat: Ne, u nás v Čechách nežije se správně.

Stačí učiniti maličký krůček za hranice, abyste poznali, jak veliký rozdíl jest mezi domácností naší a domácností u sousedních národů, a jak ohromných, radikálních reforem jest naší domácnosti třeba.

Přijedete-li z ciziny, zpozorujete hned, co dusí a tíži náš život rodinný i veřejný: u nás lakotí se tam, kde lakotit se nemá, a rozhazuje se tam, kde by se mělo šetřit.

Jsou dvě hlavní zásady životní našeho člověka: „Co se projí a propije, toho není nikdy škoda“. A z toho „úsporného“ důvodu se našinci tísní v malých bytech, obejdou se zcela dobře bez koupelny, ba i bez vany, z toho důvodu si také nedopřejí letního pobytu, ba ani výletů, nýbrž raději těch několik desítek, co by to stálo, v Praze propijí. Je prý to lépe, než »dát ty peníze do lékárny«.

Našinci mají ještě jiné zásady; stejně ale moudré. Peněz je jim dále škoda na květiny do oken, na novou malbu pokoje, na prádlo, na knihy, na cesty, na předměty ozdobné atd. Na to vše, co činí život radostným, krásným, šťastným — je škoda peněz. Za to nikdy není škoda peněz na pivo, víno, hýření atd.

Nemluvím tu o rodinách, kde vskutku stačí příjmy sotva na jídlo. Mluvím o domácnostech středních tříd. Srovnejme domácnost našeho úředníka s 3000 korun ročního příjmu a domácnost na př. úředníka saského s týmž příjmem. Kdo ten rozdíl neviděl — neuvěří. — Je ovšem v Sasku o něco levněji, než u nás, ale to není hlavní příčinou. Hlavní příčinou mezi domácností saskou a naší je rozumná spořivost Sasíků. Našinci se jim za tuto spořivost smějí, ale tu více než kde jinde platí přísloví: „Kdo se směje naposled, směje se nejlépe“.

Sasíci jsou nesmírně střídmí v jídle i pití. Jejich jídla nám nechutnají a zdají se nám být málo vydatná. To je tím, že naše jídla jsou až přespříliš těžká. Saská jídla jsou sice méně chutná, ale snadno stravitelná a zdravá. A proto také, přes svou střídmost, Sasíci výborně vypadají. Rozdíl mezi vzezřením našich a saských děvčat je přímo do očí bijící. V Žitavě a už i v Liberci, kde je mnoho saských rodin, děvčata i ženy jen jen kvetou; jsou v pravdě „krev a mléko“.

Strava saské rodiny stojí asi o polovinu méně, než u rodiny naší. Počítejte to do roka! A jsou-li střídmí v jídle, jsou ještě střídmější v pití. Pravidlo to ovšem není bez výjimky; ale tolik je jisto, že piják je tam mnohem vzácnějším zjevem, než u nás. V rodinách pijí nejraději vodu a bezalkoholové ovocné šťávy, které jsou tam velmi levné.

Je-li Sasík na výletě, nemají z něho hostinští radost. Každý (a každá) má na zádech svůj „ruksak“, a v něm proviant. V poledne usedne opodál hostince, vytáhne svoje zasoby, zapije jídlo vodou nebo mlékem a je naobědván. — Našinci se to zdá nemožným, býti den bez „pořádného“, t. j. teplého oběda, a hle, Sasík to dovede a je při svém „nepořádném“ obědě svěžejší a čilejší, než náš výletník po obligátní vepřové se zelím, bůhví jak upravené a pěti sklenicích piva.

Že při takovém způsobu života spotřebuje saská rodina o několik set marek do roka méně, než naše z téže vrstvy společenské, je na bíledni. Ale oni nespoří z lakoty; co uspořili, přidají si na jiné věci, právě na ty, pro něž je nám škoda peněz. Jejich obydlí je prostince zařízené, ale dostatečně velké a úzkostlivě čisté; nelitují peněz na květiny, jichž je plno každé okno a každý balkon; nemohli by snad ani žít bez koupání; a konečně: všichni bez rozdílu velmi rádi a horlivě cestují.

Uvidíte tam cestovati prosté dělníky a řemeslníky; takový muž vyžádá si dva tři dny prázdné, vezme synka za ruku, „ruksak“ na záda, několik marek do kapsy a jde... Vodí synka po starobylých památkách, hradech, městech a vykládá mu .. . Kde to u nás uvidíte?

Ba věru, je člověku trochu smutno, když srovnává.

Neboť jak u nás vypadá takový výlet? Rodina jede kousek cesty po dráze či po parníku, na stanici zapadne do nejbližšiho hostince a tam jí a pije do večera, kdy otce, obyčejně truňkem zmoženého naloží zas do vagonu a jede nazpět. Rozumí se, že takový výlet nemůže si rodina často dopřát, a proto raději nechá děti mořit v dusném pražském vzduchu . . .

„Pro pivo v českém pokroku tak hrůzostrašně lino...“ tak napsal již Neruda.

Ne, milé čtenářky, my neumíme žít!