Jak se vyrovnat se smrtí blízké osoby? Nechte si poradit od našich předků

Několik slov o úmrtí v rodině.

Smrt milované osoby, která byla spiata s celou naší bytostí rodinnými pouty, která se stala nerozlučnou součástí našich představ, našeho myšlení, našeho života, působí vždycky drtivě a znamená v životě náhlý zlom, chvíli zoufalého zármutku, v němž se zdá, že celý svět a všecky lidské činy jsou jenom bezúčelnými a prázdnými hříčkami nemilosrdného osudu.

V bolestném zdrcení, které se zmocní v takové chvíli člověka, nikdo cizí nemůže mu dáti útěchy a vnuknout i okamžitou novou víru v život a novou chuť ku práci. Příliš okázalá a ne dost diskrétní účast způsobí ještě větší vzrušení na místo, aby uklidnila.

Je třeba postiženým ponechati trochu času, aby se mohli vzpamatovati z prvního ohromení a uleknutí. Pak teprve je možno pomáhali jim znovu budovat na troskách jejich rodinného štěstí.

Rozumný člověk nikdy nepodlehne na dlouho tupému zoufalství.

Ví, že všechno na světě je podrobeno neměnným zákonům, že všude ve vesmíru proti sobě slojí vznik a zánik a že my, lidé, jsme jen nepatrnou částí přírody, která sama také se rodí a umírá. Je třeba smířit se s tím, že neznáme a sotva kdy poznáme tajemství života a smrti, je třeba důstojně a odevzdaně přijmouti osud, který nám je na tomto světě určen.

Památku mrtvých neuctíme zoufalstvím a žalem. Neboť čím zde žijeme a čím přežíváme svůj skon, to je práce. Práce pro veliký celek lidstva, jež neumírá a v němž také my žijeme svým dílem, třeba se nám zdálo malé a nepatrné. A proto můžeme uctít památku zesnulých jen tím, že se budeme snažit nahraditi prázdné místo, které po nich vzniklo, že zdvojnásobíme svoje úsilí, abychom nahradili ztrátu, kterou utrpěli lidé nám blízcí jejich skonem!

Uctíme svoje mrtvé, budeme-li je následovali v jejich dobrých příkladech, budeme-li se jimi říditi v tom, co oni konali dobrého. Mrtvý už nás nepotřebuje; potřebují nás stále a vždycky živí lidé. Toto vědomí samo dá nám útěchu a vrátí vnitřní klid v našem zármutku.

A proto také rozumný člověk bude svou bolest ovládat a ušetří účastníkům pohřbů ony trapné scény hlasitého naříkání, jichž dosud tak často býváme svědky. Příliš okázalá a na odiv stavěná lítost působí vždycky neupřímně.

Jak často vídáme, že lidé, kteří za živa nebožtíkovi nic dobrého neudělali, u jeho rakve stavějí na odiv neupřímnou, předstíranou bolest a žal ku pohoršení všech slušných lidí.

Pravá bolest je němá a důstojná právě proto, že je pravdivá. A ti, kteří ji necítí, ať se varují nutit se do zármutku. Na projev soustrasti úplná stačí němý stisk ruky a několik vážných, soustrastných slov.

Jestliže vůbec za všech okolností chová se slušný člověk vždy pravdivě, upřímně a bez přetvářky, tím spíše bude tak jednati tváří v tvář smrti, kdy každé pokrytectví a každá premrštěnost je přímo urážkou zesnulému.

V tragických okamžicích života se nejlépe pozná lidská statečnost, mužnost, a pravý soucit nebo zase zbabělost, malichernost a špatnost.

Marcus Aurelius, napsal, že člověk se má chovati tak, „aby všechno konal bez pokrytectví a falše a aby přijímal vše to, co se stane a co je určeno, jako věc pocházející odtud, odkud přišel člověk sám; a konečně, aby očekával smrt s veselou myslí, neboť není než rozlukou živlů, ze kterých každá živoucí bytost sestává.“

Kdo dovede takto jednat ve chvílích největší bolesti, toho nic nemůže překvapit a ten i před přízrakem smrti zůstává klidný a neztrácí svoje lidské sebevědomí.

Zemřel-li člen rodiny, jest nutno obstarati řadu věcí, jež souvisejí s úmrtím a pohřbem. Některý z příbuzných nebo dobrých přátel zemřelého, aby ulevil zarmoucené rodině, vezme na sebe zpravidla péči o vše, co jest nutno zaříditi a opatřiti.