Koně v cirkusu: o smutném životě cirkusových „princezen“

Komediantova „princezna“

Krasojezdkyně.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Na „princezně“ záleží, dorazí-li „umělecká společnost“ před večerem do vesnice, aby tam mohla ještě pořádati představení.

Je-li „princezna“ také nějak „cvičená“, záleží na ni též, jak představení samo se vydaří: zda bodré obecenstvo na venku bude jen uspokojeno, nebo zda div „smíchy se nepotrhá“ — a také, jaký bude výdělek.

Zkrátka — na „princezně“ záleží vše.

Osud její jest žalostný. Hladem bývá vychrtlá a trýzní schvácená . . .

Po rovině spěje za ní komediantský vůz s celým „uměleckým aparátem“ ještě jakž takž — po případě se kára také trochu rozjede, jde-li to poněkud se svahu a není-li „princezna“ již dýchavična — ale hůře bývá do vršku! Toť bašta, kterou nutno stéci útokem.

Do vršku! . . . Zde třeba napjati všech sil — zde nastává rozhodný okamžik, bude-li míti zítra celá rodina od šedivého principála až do nejmenšího vřešťouna sousto do úst... Starý komediant křikem a bičem musí poháněti svou kostnatou „princeznu“ s odřenými boky, aby „hodně brala“ a celá tlupa komediantská musí až do úmoru opírati se rukama a tlačiti vzadu vůz, aby hnuli se ku předu a neuvázli. Síly dodává jim hlad, odvahy zoufalosť... A malé, hubené zvíře s krvavými pruhy na hřbetě se opírá, klátí hlavou, nadýmá nozdry a táhne — táhne . . . Kára se hne o kousek cesty dále, „princezna“ si odpočine, ale v malé chvíli nové švihy biče ji pohádají krutě znovu do tahu, až vůz stane opět na rovině.

Ubohá „princezna!“

* * *

Chýlí se k večeru.

V dálí zaraženého obzoru pohybuje se zvolna ku předu silhoueta komediantské tlupy.

Drsný severní vítr jí duje vstříc a šlehá nemilosrdně svými prudkými vlnami ve svraštělou tvář starého muže, jenž v ruce drže opratě, kráčí podle vozu.

Komediantova žena, suchá a vyzáblá, v roztrhaném šatě, s osmáhlým, ustaraným obličejem a s očima vpadlýma, nese na ruce ranec — dítě to zabalené v hadrech a druhou rukou tiskne je na prsa, chráníc je tak před větrem.

Za ni pachtí se výrostek, hoch asi dvanáctiletý, pěkně vzrostlý a na mládí své dosti silných svalů; ale krok jeho jest také matný, nejistý . . . Hlad, jenž zračí se v jeho bledé tváři, vysvětluje příčinu jeho únavy!

Pod špinavou plachtou, jež vlní se na obručech vozu, vykukují jako mladá ptáčata z hnízda dvě malé, kadeřavé hlavičky, upírajíce udiveně zrak do dáli

Starý kůň s těžkým břemenem svým loudá se po cestě jako hlemýžď; jest již ztýrán, vysílen.

Šedivý principál každým okamžikem pobízí „princeznu“ k rychlejší chůzi — ale marně; zvíře jakoby již ani necítilo rány a švihy biče na odřeném hřbetě; ani se již neotřese a pozvolna táhne dále . . .

A kraj se stále více stmívá.

Marná jejich snaha — dnes již do vesnice doraziti nemohou.

Co budou míti k večeři?

Starý komediant při této myšlence zhluboka si vzdychnul Útrpně podíval se na ženu, na děti — a ve zraku zaleskla se mu slza. Nazvedl pravici, aby ji setřel, ale prudká vlna větru mezitím sama ji smetla s tváře a zanesla Bůh ví kam ...

Zamračeně jal se nyní ohlížeti po okolí; hledal nějakého útulku, kde by aspoň mohli přenocovati a kde by chráněni byli před ostrým podzimním větrem.

Kára se kolébala ještě hezký kus cesty, nežli pátravě oko starcovo toužené skrýše postřehlo.

Přijeli ku staré cihelně. Vítr vnikal do ni se všech stran a ve skulinách střechy rozléhal se pronikavý hvizdot Meluziny, jenž by každého jiného pozdního chodce byl zajisté vystrašil. Ale principál se svou rodinou se tam uhostil. Přece tam lépe než pod širým nebem.

Zmořeni hladem a nepohodou, usnuli brzy.

Ach, včera vydělali si tak málo, že na dnešek jim nezbylo ani na krajíček chleba. A ve statcích se na ně utrhli jako na psy, když přišli prosit; beztoho prý kradou, kam přijdou — a ještě je budou krmiti, ne? ...

A k tomu ještě starý, věrný jejich soudruh — „princezna“ — padl dnes několikráte mdlobou na cestě, tak že sotva vůz utáhl.

Nyní leží podle vozu na holé zemi a spí též, ale ne tak klidně jako komediantská rodina. Po chvíli zmocní se ho vždy suchý kašel a nedá mu usnouti.

Starý kůň rozhlíží se tupě kolem sebe a hrabe nohama a přendavá hlavu z místa na místo. Vidí jen čirou tmu a cítí jen, jak je mu zima.

Znovu a znovu zavírá oči — až konečně usíná ... a hlavou jeho táhnou sny ...

* * *

Zdá se mu, že jest v cirku.

Tenkráte byl mlád, bujarý, pln síly a svěžesti — samý oheň!

Cirkus tonul v moři světel. Dole před ním, po stranách, nahoře na tribunách i na galeriích — všude hlava na hlavě . . .

Na znamení zvoncem přiklusal ve skoku do kola; zahrála hudba, zaprásknul řiditelův dlouhý bič, a ztepilý oř, vesele si odfrknuv, pustil se do kola v rej.

Tenkráte říkali mu „Isabella“ — a prvním byl ze všech cvičených koní.

Chodil podle taktu hudby, běhal v obrazcích, tančil, klekal na přední nohy a stavěl se zpříma na zadní — — a když produkci svou skončil, bouře potlesku otřásla budovou.

Jak pyšně vznesl hlavu a potřásl hřívou ...

Znovu zavířila hudba.

Ušlechtilé zvíře ucítilo na svých zádech jezdkyni — mladou, krásnou, plnou vděků — říkali jí „královna cirku“. Fanfáry zazněly mocněji a cvičený oř skokem pustil se znovu v kolo. Cítil tempo tančících nožek, slyšel její zvonivý hlásek, volající „Isabello, haló!“, viděl mihati se ohnivé oblouky, jimiž „královna cirku“ proletovala jako motýlek, slyšel opět a opět hřímavý tleskot rukou a bouřlivé „Výborně!“... a pýcha jeho rostla! —

Blahým pocitem tímto starý kůň náhle probuzen, upřel zděšeně kalné oči svoje v temnou prázdnotu.

Neviděl ničeho kromě několika měsíčních paprsků, jež štěrbinami ve střeše vnikaly do vnitř — neslyšel než kvil a ston větru ... a v jakési tajné předtuše zamhouřil opět oči k novému snu.

* * *

Zřel se v malé vísce na návsi.

Kolem něho na prknech neohoblovaných, jež spočívala na starých vědrech vypůjčených z hospody, vrtěli sebou nezbední kluci s čepicemi sraženými k levému uchu neb do týle a kouleli očima na vše strany. Za nimi stály vesnické dívky čistě oblečené, s barevnými šátky na hlavě — a za těmi mužští mladší i starší.

Na čtyřech rozích ohraženého místa vlály praporečky, a rodina principálova v komediantských šatech se třpytivými cetkami a penízky konala produkci.

Bylo nedělní odpoledne a teploučko až milo. Sluneční svit pozlacoval celou náves — kříž na kostelní vížce plál jako v ohni a bílé chaloupky se svítily jakby je čerstvě obílil.

A vesničané se smáli a byli samý žert.

Pojednou zaslechl kůň slova principálova:

„A teď nám bude naše „princezna“, která pochází až z Trantarie, představovat, kolik má která panna milovníků, a hádat, která by se nejdřív ráda vdala“.

A „princezna“ byla přivedena doprostřed prázdné prostory.

Principál ukázal na jedno z děvčat:

„Tak nám, „princezno“, řekni, kolik milovníků má tamhle ta dívčina v červeném šátku s bílými kvítky?“

„Princezna“ hrábla šestkráte nohou.

„Tedy šest?“ tázal se principál.

„Princezna“ kývla hlavou.

Návsí se rozlehl veselý smích. Dívka se zapýřila jako červánek. Mnohé dívčí oko spočívalo na ni se závistí a hoši ji vtipkovali.

„A teď nám „princezna“ ukáže ještě nějakou Bětušku nebo Pepičku, která by se ráda hodně brzy vdala“, ozval se znovu hlas starého komedianta.

„Princezna“ šla k nejbližší lavici a kývajíc hlavou, ukazovala náhodou na vdovu v nejlepších letech, o jejíž choutkách na vdavky věděla celá ves.

„Tedy tahle fiflena stůně po ženichovi?“ tázal se principál.

„Princezna“ kývla.

Nový, hlučnější smích rozlehl se po návsi. — Starý kůň opět procitl. Ve hrudi pocítil strašnou palčivost. Chtěl se obrátiti, ale neměl již tolik síly.

Měsíční svit sporými paprsky vnikal ještě pod střechu staré cihelny, ale zdál se mu chladnější než dříve.

Vítr dul s větším vztekem a odhrnoval na voze plachtu, pod níž počaly se probouzeti komediantovy děti.

Ubohé zvíře jektalo zuby a zavřelo oči k poslednímu snu . . .

* * *

Zdálo se mu, že jest na svěží louce, jejíž šťavnatá tráva sáhala mu skoro až po kolena.

Byl bez chomoutu, bez řemení — volným jako pták . . .

Chutě pustil se do travičky. Jak si poliboval! Tak dávno již neokusil zelené otavy — ký div, že políkal ji hltavě!

V té blahé chvíli zapomněl na všechny útrapy a svízele.

Bylo mu ještě blaženěji nežli druhdy v hlučném cirku při znění hudby a jásotu davu.

Kdy dostane se mu opět takového štěstí ? .. .

Nikdy!

Ten chladný měsíc, jenž pokradmo ještě pod střechu cihelny se dívá, již ho neprobudí!

Starý kůň ve snu natáhl nohy, pohnul slabě hlavou a naposled vzdychnul.

„Princezna“ dosnila ...

* * *

„U všech všudy! Ta mrcha pošla! Nu, to nám ještě scházelo!“ drsným hlasem zvolal ráno principál, kopnuv do ztuhlé „princezny“, když nevstávala.

Více necekl.

Kývl na ženu a na hocha, aby mu pomohli naložiti „princeznu“ na vůz a vezli ji k pohodnému.