Výprava automobilem napříč Saharou

Měřením otlačených ploch se zjistilo přepočítáním, že tlak pásu na půdu činí pouze as 10 kg na 1 dm²; to jsou tlaky jen několikrát větší než u lyží, a tím se vysvětluje, že se pás na př. na sypkém sněhu zabořil jen as na 2 cm. Přitom na obyčejném terénu, třeba i méně pravidelném (na př. na poli), je schopen tento vůz trvale táhnouti vůz vlečený, zatížený 1 tunou. Kombinací převodové skříně se zadní nápravou bylo dosaženo šesti stupňů rychlosti od 3 do 40 km za hodinu při normálním zatížení motoru. Přitom obnáší spotřeba samotného vozu pro normální půdu as 13 litrů benzinu na 100 km a zvětšuje se pro vůz s jednotunovým zatíženým vozem vlečeným asi na 20 litrů na 100 km. Jde-li o dopravu vlečením ve zvlášť obtížném terénu, opatří se povrch pásu opěrnými lištami gumovými, které jeho tažnou sílu zvětšují. Krátce je tím vytvořeno vozidlo, které se může pustiti do boje s písečnou pouští. A tak r. 1922 v prosinci provedly se firmou »Citroën« všechny přípravy k nastoupení této cesty. Na cestu vybráno bylo 5 vozů různě upravených, které byly obsazeny 10 lidmi, kteří se na nebezpečnou cestu dobrovolně hlásili. Vedení výpravy svěřeno bylo M. Haardtovi a L. Audou-in-Dubreuilovi; poslední znám je již jako osvědčený »saharista« svými výzkumy těchto krajin. Samozřejmě nescházel ani odborník kinematografie P. Castelnau.

Ostatní personál výpravy byl vybrán z mechaniků - dobrovolníků tělesně zdatných a podřízen dobrovolné, ale ostré kázni. Bylo toho třeba, uvážíme-li, že karavana bez použití velbloudů potřebuje jen na projetí cesty z Tuggurtu do Timbuktu času 6 až 7 měsíců; karavana cestující s velbloudy potřebuje k tomu nejméně 2½ měsíce. Automobily urazily tuto cestu za 22 dní, vykonavše 3170 km, což odpovídá velikému dennímu výkonu as 150 km. Francouzi přikládají spojení těchto dvou bodů (Tuggurt-Timbuktu) velký význam; ukazují na dlouhodobost řešení železniční tratí a oprávněně spatřují v použití vozů »Citroën« první, přípravný krok k dalšímu pokroku. Trať byla rozdělena na etapy, v jejichž koncích byla zřízena zásobiště. První skupina tří vozů byla řízena do Dakaru, dojela do Timbuktu, měla dodati zásoby (benzin, atd.) do stanoviště Kidal a případně i do místa Tin-Zauaten, které je na okraji oasové části pouště. Druhá skupina byla určena pro zásobování bodů Uargla, Inifel a In-Salah; obsahovala 4 vozy, dirigované z Tuggurtu.

Zásobovací vůz s nádržkami na benzin.
Zásobovací vůz benzinový, naložený čtyřmi barely o celkovém obsahu 800 litrů, který zásoboval body Inifel a In-Salah.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Zásobovací vozy mají vpředu místo pro dvě osoby, vzadu pak karoserii valníkovou, na kterou lze naložit velké železné barely na benzin, každý o 200 litrů obsahu. Dva z vozů měly zmenšený náklad benzinu (jen 400 litrů), a ostatek byl doplněn bednami s nutnými hmotami. Poněvadž krajiny tyto jsou nejisté, nebezpečné, bylo dodáno výpravě náležitého důrazu vyzbrojením personálu puškami, a mimo to byla umístěna na jednom z vozů aviatická strojní puška. Pokud se týká výpravy vlastních vozů cestu konajících, měly rovněž vpředu 2 místa pro posádku, ale bylo možno vzíti 3 osoby v případu nutnosti. Zadní valníková karoserie obsahovala dvě nádržky benzinu celkového obsahu 300 litrů. Nad nimi jest uspořádána hliníková skříň, kterou lze otevírati zprava i zleva