Podzimní Královská obora Stromovka

Ve Stromovce na podzim.

Aleje vystlané měkce spadaným barevným listím, jež šustí při každém kroku, a ruší ticho a klid vůkol . . . Je tu mrtvo. Stromovka se stápí v teskné náladě, ale je tu krásně.

Lavičky milenců jsou opuštěny, i cestičky, na nichž na jaře a v letě jezdí maminky se svými kočárky, jsou pusty. Ve vadnutí a umírání je mnoho smutku, který se krade do duše. Ostřeji vykročím, je chladno.

Růže ukládaji na zimu, vodotrysk netříští své kapičky ve hře se slunečními paprsky. Jsou tu u vody áči, jež zadumavě stojí na jedné nožce, hlavu ukrytou pod křídlem.

Je mi dobře, že jsem tu sama, je hezké vypovídat se sám se sebou, a probrat i ty věci, jež jindy bolí, a tu, v tom tichu, mají své dobré stránky, a smiřuji se s nimi, snad v té podvědomé myšlence. že to, co tu uvadá a ztlí, na jaře vypučí znovu a zazelená.