Pokusy o vyzvednutí potopené lodi Lusitanie

Parník »Blakeley«
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Vyzvednutí Lusitanie

Velká dopravní loď anglická »Lusitanie«, potopená zrádně torpédem německé ponorky 12. května 1915, když se při plavbě ze Spojených států blížila se 2000 cestujících přístavu, leží na dně mořském asi ve vzdálenosti 15 km od jistého bodu severovýchodního pobřeží irského mezi Seven Heads a Old Kinsale Head v hloubce 73 m.

Dno pod lodí je tvrdé a zdá se, že loď má polohu jako při plavbě. Celková výše přílivu je v tomto místě asi 4 m.

Pro důležitost nákladu, který vezla »Lusitanie« — asi 6 milionů dolarů — a poměrnou přístupnost, kterou poskytuje malá vzdálenost od vraku lodi k pobřeží, bylo uvažováno o tom, nebylo-li by možno vyzdvihnouti loď samu anebo vynésti z ní to, co by z ní mohlo býti zachráněno, bez značných obtíží.

Ačkoliv vlastníci lodi neučinili dosud v této příčině žádného rozhodnutí, konali někteří znamenití odborníci důkladné studie o způsobech a prostředcích, jichž by bylo lze použiti pro zdvižení lodi.

Uvedeme je stručně a přehledně, počínajíce studiemi amerických inženýrů Blisse a Leavitta. Nad potopenou »Lusitanií« má zakotviti dřevěný parník »Blakeley« (o 2800 tunách), vyzbrojený potřebným materiálem. Leavitt zamýšlí pracovati s potápěči, opatřenými skafandry; ježto však hloubka 73 m, do které jim bude sestoupiti, je příliš velká, než aby se mohlo použiti dnešních obyčejných skafandrů, sestrojil Leavitt několik skafandrů úplně kovových, které se velmi podobají krunýřům bývalých rytířů a které jsou zařízeny tak, aby snesly tlaky ve velkých hloubkách.

Těchto přístrojů bylo ostatně použito již v letech 1917 a 1918 Leavittem při pracích, zachraňujících bohatý náklad parníku »Pewabic«, potopeného na jezeře Huronském v r. 1865 na pobřeží michiganském v hloubce 60 m. Tuto práci předcházela zkouška, při níž bylo ukázáno, že je možno dosáhnouti s kovovým skafandrem Leavittovým hloubky až 120 m a pobýti tam 45 minut, aniž je pozorovati nevolnost. Tento skafandr je z bronzu a váží ve vzduchu 175 kg, při ponoření 40 kg. Paže a nohy jsou trubice z ohebného kovu, jenž umožňuje ohýbati kolena a lokty, a spojení rukávů s tělem skafandru jest utvořeno klouby s kuličkovými ložisky; spojení toto je naprosto vodotěsné.

Kovový skafandr pro velké hloubky, sestrojený Blissem a Leavittem
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Není žádné trubice, jež by přiváděla vnější vzduch dovnitř skafandru. Vzduch, potřebný pro dýchání, se potapěči dodává přístrojem, který jest v skafandru a jenž obsahuje:
1. krabici, naplněnou žíravým natronem, který pohlcuje vydechovaný kysličník uhličitý;
2. ocelovou nádržku, umístěnou vně skafandru a upevněnou na zádech, která je naplněna stlačeným kyslíkem a dodává ho tolik, kolik je třeba v náhradu za spotřebovaný. Zvláštní záklopka vpouští kyslík dovnitř skafandru. Činnost dýchací je takto zajištěna na tři hodiny.

Potápěč se spouští do moře a vytahuje, je-li třeba, pomocí slabého ocelového lana, přivázaného na vrcholu přilby. Toto lano je také vodičem elektrickým a jím je potapěč spojen telefonicky s povrchem. Přemístění potapěče na strany děje se na jeho ústní oznámení pomocí pohyblivého jeřábu, na němž je zavěšen.

Plán Leavittův záleží v tom, zakotviti parník »Blakeley« tak, aby byl svisle nad částí »Lusitanie«, kde jest nedobytná pokladna, v níž jsou uzavřeny cenné papíry, drahé kovy, klenoty atd., oceněné na 6 milionů dolarů. Potapěči by položili dynamitové patrony na paluby, které vystupují nad tuto komoru. Patrony by se uvedly elektricky k výbuchu, a myslí se, že se takto — určí-li se vhodně místa výbuchu — uvolní cesta, kterou se potapěči, opatření přístrojem Leavittovým, dostanou k hledanému cíli. Cenné papíry a ohnivzdorná pokladna by se vyzdvihly na povrch pomocí 30tunového jeřábu, jímž je »Blakeley« opatřen.

Světlo, potřebné k provedení tohoto podniku na dně mořském, bude dodáváno několika zvláštními lampami elektrickými, uzavřenými v koulích, které snesou bezpečně značný tlak vody.

Schema projektu Simona Lakea na zvednutí »Lusitanie«
A potopená loď; B výtlačné potrubí na dopravu korkových drtin; D loď se strojním zařízením; E odstředivé čerpadlo; F násypník na korkové drtiny.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

U srovnání s tímto postupem, který je v podstatě velmi jednoduchý, jeví se jiný postup, vychvalovaný Simonem Lakem, jiným znamenitým odborníkem v pracích toho druhu, složitějším, protože se týká vyzdvihnutí Lusitanie samé. Lake chce dodati ponořené lodi, jejíž prostory jsou naplněny vodou, schopnost vznésti se na povrch.

Není na tom nic nového, avšak význam tohoto návrhu záleží v myšlence Lakeově, vehnati do trosek »Lusitanie« po uzavření velkých otvorů vhodný objem korkových drtin nebo jiné látky malé měrné váhy, smíšených s roztaveným parafinem. Tato směs, již lze získati velmi snadno, by se vháněla za tepla mohutnými čerpadly do rozličných a četných oddělení trosek, kde by se hromadila v částech hořejších, vyplňujíc štěrbiny a vytlačujíc vodu děrami ven; loď by se konečně zvedla účinkem vztlaku. V obrázku je náčrtek strojního zařízení podle návrhu Lakeho. Lake se domnívá, že by byl s to vehnati do vnitřku trosek 300 tun směsi za hodinu a dosáhnouti tak velmi rychle jejího zvednutí.

Ještě jiný způsob vyzdvižení budiž uveden. Použilo by se při něm plováků nebo materiálu, poskytujícího vznosnou sílu ne uvnitř, nýbrž zevně lodi.

Způsob, navrhovaný Lindquistem, záleží v použití pontonů, připevněných k vraku při odlivu, které vystoupí s mořem, zvedajíce trosky lodi. Tohoto způsobu mohlo by se použiti s dostatečným úspěchem při menší váze lodi a v nepatrných hloubkách; způsob ten se však považuje za neupotřebitelný při »Lusitanii«, kde je zvedati 32500 tun a kde hloubka vody činí 73 m.

Schema Lindquistova návrhu na zvednutí »Lusitanie«
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Plováky, navržené Lindquistem pro »Lusitanii«, jsou velké válce z ocelového plechu tak sestrojené, aby plovaly svisle. V dolní části by se naplnily vodou a ponořily by se do potřebné hloubky. Dva protější plováky jsou spojeny dvěma ocelovými lany A, která půjdou pod trupem ponořené lodi. Plováky mají v průměru 10 m, jsou 25 m vysoké a každý z nich může vyzvednouti 1000 kg. Lze předpokládati, že kýl »Lusitanie« je vpředu i vzadu vyzdvižen nad dnem nějaké 3 m.

Mohlo by se tedy snadno v těchto místech pod lodí podvléci několik ocelových lan, přivázaných po dvou, jak bylo právě řečeno, k plovákům, jež by se vodní náplní spustily patřičně hluboko. Když by se pak krajní plováky vhodně volené střídavě vyprazdňovaly a opět vodou naplňovaly, bylo by lze způsobiti, domnívá se Lindquist, jakési kývání lodi zezadu kupředu a obráceně, následkem čehož by se trup lodi zdvihal ze svého lože, které si loď vyhloubila svou vahou ve dně mořském, jež je z dosti tvrdého písku škeblí. Při každém kyvu by se mohly další ocelové popruhy (lana) podvléci pod loď tím, že by plováky postupovaly k středu lodi; tak by se celý vrak podchytil. Počet plováků volil by se tak velký, aby stačil po vyčerpání vody z jejich vnitřku k zvednutí lodi ponořené.

Když by byly takto trosky vyzvednuty o několik metrů nade dno mořské, odvlekla by se celá soustava plováků i s »Lusitanií« k pobřeží, kde by dosedla na dno vyšší. Pochod by se opakoval, až by byla výška vody dosti malá, aby se mohlo použiti obyčejných prostředků zachraňovacích.

To jsou v stručném přehledu způsoby, uvažované k tomu účelu, aby se buď »Lusitanie« sama a její pokladna dostala na povrch, anebo jen pokladna sama. Přirozeně mohly by se tyto práce prováděti jen v létě, kdy stav moře podporuje práce toho druhu.

Zajímaly by jistě celý svět se zřetelem k důležitosti nákladu, který by se zachránil, přes neobyčejné obtíže, které by zachránci musili překonati. Zachraňovací práce oživily by též vzpomínku na nejodpornější z tolika zločinů, které budou věčně tížiti německé svědomí.