Jak a s jakým vybavením se naši předci učili lyžovat?

Lyžaření.

„Nesmíme, hoši, zapomenouti, že již brzy přijede svatý Martin na bílém koni,“ připomínal počátkem listopadu pan učitel svým žákům.

„Prohlédněte dobře lyže, ať máte vázání v pořádku!” „Tatínek mi koupí v neděli ve Vysokém nové lyže s Bilgheriho vázáním,” hlásí Toník Štěpánův. „Já budu míti z Jilemnice,“ praví Jenda Patočkův. „A já je zdědím po Jozkovi s patkami,” chlubí se Pavel Tůmův. Hoši si z jara lyže napiali do napínadel, aby špičky zůstaly ohnuté vzhůru a nezarývaly se do sněhu.

V tělocvičné hodině se hoši dověděli, že vlastí lyží (ski = šji) je severní země Norsko, kde jsou v zimě vedle saní jediným dopravním prostředkem.

Jsou to plochá dřeva as 10 cm široká, 180-240 cm dlouhá, se zúženým, vzhůru zahnutým koncem vpředu. Spodní hrana je opatřena 1-3 rýhami. Uprostřed lyží je připevněno vázání buď rákosové, popruhové (patkové či krkonošské), řemínkové (Huitfeldovo) nebo se spodkem plechovým a silným pérem vpředu (Bilgheriho).

Název lyže je přijat z ruštiny. Na širých pláních Sibiře vydávají se lovci na lyžích za zvěří a polární cestovatelé jich používají při výzkumných cestách.

V Krkonoších vydávali se lesníci a dřevaři v zimě do zasněženého lesa na „sněžnicích” či „krápích”. Byl to dřevěný elipsovitý ovál, propletený provázky na způsob tennisové pálky, rakety; k botám se připínaly řemínky. Chodec udržoval se na sněhu a nebořil se tolik do něho. Ale chůze na sněžnicích byla obtížná a unavovala záhy, takže pro delší cestu byly nevhodné.

Majitel jilemnického panství Jan Harrach zakoupil před 40 lety v Norsku několik párů lyží a dal je svým lidem k používání, aby jim usnadnil těžkou zimní službu v zasněžených horách.

Podle těchto lyží začali dovední řemeslníci vyráběti jiné a dnes již máme celou řadu závodů, v nichž se strojově vyrábí lyže, sáňky a j. sportovní potřeby. Tyto lyže domácí výroby vyrovnají se z ciziny dováženým svou jakostí a jsou mnohem levnější.

Lyžaření se záhy rozšířilo a zavedeno na školách, u tělocvičných jednot a při vojsku. Každoročně bývají pořádány kursy a naši závodníci tuží se doma i za hranicemi, kdež se víckrát čestně umístili.

Ve městech jsou zakládány lyžařské odbory a členové jich zajíždějí při nedostatku sněhu v okolí na pohraniční hory, aby se osvěžili zdravým pohybem na zdravém vzduchu.

Nerozumné by ovšem bylo vydati se na lyžařskou túru bez náležité přípravy. Lyžaření vyžaduje zdravého srdce a plic, jakož i delšího otužování a střídmého života. Dobrou přípravou jsou pravidelně prováděné sokolské nebo Müllerovy prostocviky v přírodě nebo vyvětrané místnosti, omývání a tření studenou vodou ve vytopené místnosti aspoň do poloviny těla, aby se rozšířil hrudní koš a plíce zvykaly přijímati hodně vzduchu.

Dětem doporučuje se mléčná a zeleninová strava, černý chléb s máslem, vejce a pod. Svalstvo celého těla se také otužuje delšími pochody pěšky, pokud není sněhu a při stoupání do vrchů sílí se srdce a plíce; rychlejším oběhem krve se podporuje výměna látek a dostavuje se i hlad. Bledost tváří u městských a slabých dětí mizí a na tvářích vykvétají zdravé růže.

Lyžař opatří si silnější nepromokavé boty, které nesmí nohu nikde tísniti, aby se nohy snadno zahřály (oběhem krve) a neodřely se. Oděv má býti přiměřeně teplý a pohodlný, pokrývka hlavy lehká.

Neocenitelnou službu při nepohodě vykoná nepromokavý krátký kabát a dole zúžené nohavice, jakož i dlouhé rukavice teplé, na něž navlékneme ještě nepromokavé, nahoře zatažené páskem, aby se nám sníh při pádu nedostal do rukávů.

Malí lyžaříci musí důkladně poznati lyže a jejich součásti. Každá četa má aspoň nejnutnější nástroje: nůž, vrtáček, šroubovák, náhradní šroubky a řemínky a j., aby v případě potřeby si mohli poškozenou část lyží rychle opraviti.

Děti užívají kratších a užších lyží, aby je lépe ovládaly. Naučí se vázání rozebrati a opět sestaviti a vhodně upevnili na nohu. Lyže si před každou jízdou, zvláště je-li sníh vlhký, natřou voskem nebo mazadlem a horkou žehličkou je vtlačí do dřeva. Také řemínky a kožené části vázání se častěji napustí mastnotou, aby se nepromáčely a při mraze nelámaly. Svědomitý lyžař prohlédne před každou větší jízdou lyže a hole, poněvadž se může i malé přehlédnutí závady státi při rychlé jízdě s prudkého kopce jezdci osudným.

Lyžařiti můžeme všade, kde leží sníh aspoň 2-3 měsíce. Začneme cvičiti na rovině a naučíme se nejdříve lyžařským krokům, sklouzavým a delším než při chůzi. Lyží nezvedáme, nýbrž posunujeme po sněhu.

A tu nutno upozornili, že necvičíme na u ježděné cestě nebo silnici, ani na zmrzlém tvrdém sněhu, kde bychom se při pádu lehce zranili a ztratili chuť k dalším jízdám. Vyhlédneme si rovinku se zmrzlým spodkem, na němž je vrstva kyprého sněhu. Za slunného dne brzy odložíme teplý svrchní oděv, čepici i rukavice, neboť se dostatečně zahřejeme při jízdě.

Varujeme se však toho, abychom nestáli upoceni na větru a nenachladili se. Prvé dny se brzy unavíme a pocítíme bolest ve svalech lýtkových a v zádech. Ale svalstvo se brzy otuží a za trochu té námahy budeme odměněni radostí z podařené jízdy.

Zásadním pravidlem však je, abychom neprepínali nikdy síly a cítíme-li únavu, abychom si odpočinuli a načerpali sil nových. Při cvičení nejezdíme blízko za sebou, nýbrž v řadě v dostatečné vzdálenosti, abychom při pádu neporazili též souseda,

Používáme též holí as po ramena vysokých, opatřených nahoře širšími řemínky k zaklesnutí na zápěstí a dole bodcem a aluminiovým kroužkem, aby se nebořily do sněhu. Hole nám slouží k odrážení při jízdě a brzdění s kopce; držíme je vždy po straně těla a nikdy vpředu, abychom se při pádu nezranili! Ostatně z pádu („ohlášky” jim říkal nedávno zesnulý učitel Aleš-Lyžec, synovec mistra Alše) si mnoho neděláme: položíme se do sypkého sněhu, nohy se nám obyčejně z vázání lyží vysmeknou.

Při vstávání však dáváme pozor, abychom si nevyvrtli nohu. Pomocí holí postavíme se na jednu a pak i na druhou lyži, otřepeme sníh a zase již jedeme dále. Ochotně pomůžeme upadnuvšímu soudruhovi, který snad nemůže vstáti a nevysmíváme se mu, ale povzbuzujeme a ukážeme, jak si má počínati při jízdě.

Na rovině provádíme také mírný běh střídavě s chůzí a dýcháme nosem stejnoměrně s tepy srdce. Uhřátí nepijeme ani nejíme sníh. Neutahujeme se v bocích řemenem, ale nosíme šle, aby mohla krev v celém těle stejnoměrně prouditi.

Nacvičíme ještě obraty přešlapováním a otáčením zvednutých lyží a pak již zkusíme sjíždění mírných svahů. Při tom provádíme již i zatočení tlakem lyží, abychom skloněni dovnitř oblouku sjížděli po vnitřní hraně lyží. Zdá-li se nám jízda příliš rychlou, zabrzdíme na vnitřní straně opisovaného oblouku oběma lyžemi a holemi. Do kopce stoupáme v serpentýnách, vyšší meze slézáme bokem. Pak již se odvážíme na větší stráně a delší vyjížďky.

Krásy přírody v zimní háv oděné odmění nás dostatečně za naši námahu a zasněžené hory přilákají každoročně tisíce odvážných lyžařů.