Jupiter pohledem dávných astronomů

Oběžnice Jupiter.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Jupiter.

Jasná hvězda, která se nyní za večera třpytí na jižním nebi, budí právě zájem všech, kdož občas pohlížejí ku hvězdnaté obloze, aby tam shlédli divy, jichž ozbrojené oko hvězdářovo nalézá tolik v každém koutě vesmíra.

Je to planeta Jupiter, Faethon starých Reků, Osiris dávných Egypťanů, největší to bratr naší zeměkoule v celé soustavě sluneční.

Obrovská tato oběžnice, z jejíž hmoty by bylo možno pořídit as 1300 zeměkoulí jako je naše, je průměrně vzdálena od slunce 770 millionů km, nejvíce 807 mill. km, nejméně pak 732 mill. km. Jakkoliv je váha Jupitera 310 krát větší než váha naší zeměkoule, přec obnáší jen as 1050tý díl váhy slunce! Ohromná hmota jeho působí pak značné poruchy v elliptických drahách ostatních planet, zejmena země a Marta.

Nápadné je na Jupiteru značné jeho sploštění na točnách, které lze pozorovat již dobrými menšími dalekohledy a o němž se lze přesvědčit jednoduchým přeměřením našeho obrázku, reprodukce to fotografie Jupitera pořízené velkým dalekohledem; sploštění to obnáší 1/16 průměru planety, jenž na rovníku měří as 142.000 km, tedy jedenáctkrát víc než průměr naší země.

Značně ovšem kolísá i vzdálenost Jupitera — Kralomoce staročeských kalendářů — od země, totiž mezi 580 a 960 mill. km; jakous takous představu o těchto millionech kilometrů můžem si učinit uváživše, že by střední vzdálenost obou planet projel rychlovlak během — as 700 let.

Dráhu svoji kol slunce vykonává Jupiter as během 12 našich let, otáčeje se při tom kolem své osy asi za 10 hodin jednou, a to 26 krát rychleji než naše země. Ohromná tato rychlost vlastního otáčení se, a pak okolnost, že se, jak se zdá pevně dokázáno, Jupiter nalézá dosud ve stavu žhavém, tekutém, těstovitém, jsou příčinou značného jeho sploštění.

Kolem rovníku Jupiterova spatřujeme široký temný pás, jenž stále mnění svoji podobu a barvu, na některých místech průběhem mnoha let, jinde opět velice rychle, třebas i denně.

Nebeský tento gigant je provázen na své pouti pěti malými měsíčky, z nichž jeden — největší — je patrný i na našem vyobrazení a můžeme jej i s ostatními viděti na obloze kolem jejich mateřské planety i silnějšími příručními dalekohledy neb divadelními skly. Ba lidé těšící se velmi dobrému zraku mohou za příznivých okolností spatřit nejjasnější z měsíčků — Ganymédés se nazývá — i pouhým okem.

Neustálé toto přecházení přes oblohu Jupiterových měsíčků, z nichž jen největší by se s povrchu planety jevil as jako měsíc náš se země, má ten zajímavý následek v zápětí, že by obyvatelé Jupitera, kdyby byli jací, spatřili do roka na půl páta tisíce měsíčných a slunečných zatmění. Obíhá totiž měsíček čís. 5., povrchu Jupiterovu nejbližší, kol této planety za ½ dne (našeho), následující čís. 1. za l 2/3, čís. 2. za 3½, čís 3. za 7 1/4, dne a nejvzdálenější z nich čís. 4. za 16½ dne.

Měsíce Jupiterovy, vyjímaje nejbližší a nejmenší z nich, čís. 5., objevený r. 1892, zpozoroval již Galilei roku 1610, a změny, které maličké tyto satellity stále dostávají na své světlosti a tvaru, vzájemné porušování jich drah a mnohé jiné úkazy, jež se jeví na největší této planetě naší soustavy, tvoří jednu z nejzajímavějších kapitol hvězdářství a skýtají astronomům nevyčerpatelnou látku pro obsáhlé výzkumy v říši nebes.