Historie lovu velryb - lovu, který byl již několikrát téměř ukončen

Zabitá velryba na břehu.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Moderní lov velryb.

Za poslední století se lov velryb velice změnil. Zpočátku byl provozován hlavně na pobřeží Atlantického okeanu, kde v něm vynikli zejmena Baskové při zálivu Biskayském; když velryby ustoupily na sever, rozšířil se až po Island.

Nadmíru velkých rozměrů nabyl lov velryb, když r. 1506 objeveny ostrovy Špicberské. Zde se za letních měsíců usazovaly na počátku XVII. stol. celé kolonie lovců velryb, hlavně Hollanďanů, Angličanů a Dánů. Když byly velryby při březích vybity, nezbylo lovcům než aby se za nimi pustili do Ledového moře. Lov velryb pak nemálo přispěl k četným objevům v polarních krajích, a možno říci právem, že lovci velryb ukázali cesty přes moře.

Dělo s harpunou na lovení velryb.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Za válek napoleonských lov velryb velmi poklesl; rozmohl se však za ve stol. XIX., takže brzy nebylo po celém okeaně místa, které by lovci velryb nebyli navštívili. Od let padesátých pak možno pozorovati stálé klesání lovu, které bylo zaviněno různými okolnostmi.

Především se ony druhy kytovitých ssavců, které byly nejvíce pronásledovány, staly stále vzácnějšími a uchýlily se do nepřístupných končin, a pak velrybí tuk, který sloužil zejmena na svícení, byl vytlačován nejprv oleji rostlinnými, později mineralnými, a konečně plynem. R. 1861 přestal lovit velryby Hamburg, a za málo let nato Bremen. Mnoho k tomu přispěla konkurrence americká, neboť na příklad r. 1852 vypravila Amerika 602 velrybářských lodí; r. 1879 ovšem už jen 40. Nový rozmach, avšak i zcela jiný způsob provozování lovu nastal zase před čtvrt stoletím.

Věda rozlišuje 115 druhů kytovitých ssavců, které se dle sestrojení úst dělí ve dvě skupiny; větší jich skupina má zuby, a to bud v obou čelistech nebo v jedné, jako na příklad delfín a narval. Ostatní druhy mají na patře jen dvě řady rohovitých desek, ze kterých se vyrábí známá kostice; tato skupina se opět rozděluje dle toho, je-li dolní část těla hladká neb opatřená brázdami, které se táhnou od brady až na břicho.

Továrna na zpracování velrybího masa a tuku na Špicberkách.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Mezi tyto poslední, které v dřívějších dobách předmětem lovu nebyly, náleží zejmena ssavci kytovití žijící v severní části Atlantického okeanu, kdežto k velrybám hladkým, které bývají nazývány velrybami pravými, náleží zejmena velryba gronská dnes již skoro vyhubená — bylať odedávna pronásledována zejmena pro svoji kostici a tuk — a vorvaň, jehož ambra byla velmi hledaným předmětem obchodu.

Lov velryb by jak se zdá byl už úplně zanikl, kdyby Sven Foyn nebyl vynalezl dělo na metání harpun a výbušné harpuny. Prvé takové dělo sestrojil bremerhavenský puškař Corde, který je vystavil r. 1867 na pařížské výstavě.

Teprv užitím harpun, jichž náboj v těle zvířete vybuchne a je usmrtí, bylo možno loviti s úspěchem velryby ryhované, které byly dříve šetřeny proto, že mají méně tuku, a že jejich krátké křehké kostice nemají takové ceny jako tuk a kostice velryb pravých. Nyní však, kdy se jejich lov velmi usnadnil, stal se i výnosným. A protože právě tyto velryby občas přicházejí k pobřeží, možno je zabité snadno vytáhnout na břeh a tam zpracovat.

První stanici pro lov velryb moderním způsobem zařídil Sven Foyn r. 1880; když jeho patent na moderní střely na velryby prošel, bylo jich zařízeno několik. Byli to zejmena Rusové, Norové a Dánové, kteří se ujali lovu velryb s novou energií; Rusové převedli lov na břehy severoasijské a na Sachalin.

Stahování tuku ze zabitých velryb.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

V nejnovější době zřízeny pro lov velryb stanice plovoucí, jež umožnily racionelnější zužitkování ulovených velryb. Dosud byl totiž z velryb zužitkován jen tuk a kostice, kdežto ostatek ponechán dravé mořské zvěři. V době nynější se však kosti a maso extrahují a zbaveny tuku se rozemílají. Obsah vnitřností možno užit za hnojivo. Byly též vydány zákony, které přímo zakazují, aby velryby zbavené tuku byly ponechány zhnití.

Parníky pro lov velryb jsou staveny dle jednoho typu; podobají se úplně obyčejným rybářským parníkům pro širé moře vyznačujíce se jen tím, že je na jejich přídi postaveno harpunové dělo. Protože velryba ve vodě velmi dobře slyší, jsou hnací stroje parníku sestrojeny tak, aby nepůsobily skoro žádný hluk, čímž je možno přiblížit se velrybě na dostřel, to jest as na 30 m. Při neobyčejné pohyblivosti parníku a veliké vycvičenosti mužstva bývá pak ulovena skoro každá velryba, kterou velrybářská loď pronásleduje.

Zastřelená velryba se přitáhne k lodi a vžene se do ní vzduch, aby se nepotopila; pak se přiváže za ocas řetězy a lany k parníku, který ji dopraví do nejbližší stanice. Nechtějí-li se lovci hned vrátit do stanice, vztýčí na velrybě nadmuté vzduchem svoji vlajku, čímž ji označí jako svůj majetek, a loví dále.

Od každé stanice vede k moři šikmá rampa tak veliká, aby na ní mohlo být několik velryb zbaveno tuku a rozřezáno. Velryba se sem vytáhne jeřábem a šest neb sedm mužů ji řeže dlouhými noži. Nejprv provedou kruhový řez uprostřed těla a odřezávají pruhy tuku široké asi 3 dm, které se stahují pomocí parního jeřábu. Obyčejně se také hned vyřízne jazyk obsahující mnoho tuku. Získaný tuk se nejprv řeže ručně, pak strojně na drobné kousky, načež přejde do pánví vytápěných parou, kde se vyškvařuje.

Tuk vytékající z počátku jest jasně žlutý a nejlepší; později se připaluje. Zbylými škvarky se topí. Na konec se rozřeže maso na drobné kousky, a konečně se kosti rozřežou pilou a rozbijí ve stoupách, a z obého se extrahují levnější druhy tuku. Extrahované části se pak drtí na moučku. Kůži velryby dosud zpracovat nelze.