O lásce a sexu

Pohlavní pud a láska.

Chceme-li vyzkoumati podstatu jakékoliv věci, musíme jiti ve vývoji lidstva zpět až do té doby, kdy člověk žil ve stavu přírodním.

Chceme-li tedy pokusit se o řešení nesnadné otázky, co je láska, a jaké vztahy existují mezi ní a pohlavním pudem, musíme si učiniti výlet do šedého dávnověku, kdy člověk byl prost břemena civilisace a žil volně, bez zákonů, bez předsudků, řídě se pouze instinktem (pudem) a přirozenými požadavky.

Ovšem pátrání takové zdá se býti obtížným, ba nemožným. Za 3000 roků, zachovají-li se dokumenty současné literatury, bude moci kulturní historie z literatury této poznati, jak se letošního roku milovalo, jaké byly názory o lásce, o vlivu jejím na život, o otázkách všech, lásky se týkajících.

Náš život, naše společnost a její morálka obráží se věrně jako v zrcadle v současném divadle a současné literatuře. Ale z doby před 3000 roky a více, kdy lidstvo žilo ve stavu primitivním, ovšem takových dokladů naprosto nemáme. Můžeme však na základě výzkumů o vývoji lidstva a tvorstva vůbec přece si učiniti pojem o duševním vztahu našich praprapředků k této otázce. Není zde ovšem místa, vykládat o vývoji tomto, ačkoliv láska, resp. pohlavní pud, jako hlavní činitel pro udržování a rozmnožování lidstva hrál v něm vůdčí roli.

Jenom stručnými rysy chceme se o hlavních věcech zmíniti. Je klamným názorem (a na to musíme klásti důraz), že láska jako taková je citem, uměle vyvolaným civilisací a moderními názory.

Zastanci principu t. zv. přírodního člověka zavrhovali vůbec existenci lásky, prohlašovali ji za nezdravý zjev, navrhovali odstranění všech institucí, z pojmu toho plynoucích a zavedení volné lásky v nejhorším jejím odstínu: zrušení manželství, ano i zrušení spolužití, výchovu dětí státem atd. Názory tyto vycházely z falešného předpokladu, že člověk —není ničím jiným, než vyšším stupněm zvířete, a že tedy vše, čím se liší od primitivního způsobu života u živočichů, je produktem umělým, nepřirozeným.

Kdyby i tyto názory — samy sebou brutální — nabyly vrchu, přece skutečnost nesmažou s povrchu země. Jako se liší člověk vůbec od zvířat rozumem, totiž schopností užívati duševních poznatků k přemýšlení a usuzováni, tak se také liší od zvířete tím, že pohlavní pud u něho je zušlechtěn láskou, tedy pocitem čistě psychickým (duševním).

Ovšem, jako vše na světě, tak i láska vyvíjela se souhlasně a civilisací ve formy stále ideálnější. Učiňme si obrázek z doby předhistorické. Je to doba daleko za námi, ale jsou národové na zemi, kteří se nalézají dosud na témž stupni vývoje, jako naši předkové před několika tisíci roky.

Jedním z takových národů jsou na př. Papuové na Novém Zélandě. Žijí ve stavu skoro přírodním, vzdorujíce úplně všem kulturním snahám. Chodí úplně nazí neb velmi nedostatečně odění, obydlí jejich podobají se brlohům zvěře, živí se ukořistěnou zvěří, kterou hltají ve stavu syrovém, jejich zbraně jsou neohrabaná kopí neb kamenné sekyry. Jejich řeč je neobyčejně chudá (má pouze patnáct hlásek), pojmy o božstvu jsou nejasné, postrádajíce jakéhokoliv povznešení.

Jejich rodinný život podobá se životu zvířecímu. Není tedy pochyby, že zrovna tak vypadali naši prapředkové. Zajímavo je sledovati u těchto národů, zdali pohlavní pud je zušlechtěn aspoň trochem lásky. A přece jest.

Když muž a žena pojmou se za manžely, pak ovšem tyto stopy jsou vyhlazeny. Ale v době, kdy obě pohlaví dospívají, pozorujeme přece, třeba v menší míře, veškeré fáse lásky: touhu, vznik lásky, žárlivost, vášeň, náruživost — a nejzajímavější je, že právě tento národ (na rozdíl od černochů afrických), ač žije zcela primitivně, a jeho morální zásady jsou velmi volné, klade velký důraz na panenství děvčete, bod, u kterého se scházejí lásky skoro všech národů. Národ tento je tak nízko na stupni vývoje (a je bezpochyby vývoje neschopen), že Papuan svou ženu půjčí za hřebík neb číšku lihoviny, za láhev líhoviny ji dokonce prodá (chce-li si totiž takovou ohyzdu někdo koupit), ale děvče, které není pannou, propadá soudu celé osady.

Nechtějíce se zdržovati tímto předmětem, můžeme pohlédnouti na národy starověké. Nejstarší kulturní národ, Číňané, který dosáhl vysoké poměrně kultury dávno před Kristem, ve starých písemných památkách podává nám doklady, že již tehdy láska zušlechťovala pohlavní pud. Že láska u národa židovského, po čínském stojícího na nejvyšším stupni, hrála velkou roli již v dobách nejstarších, je známo zajisté z bible. Řekové a Římané, jichž vysoké kultuře se podnes obdivujeme, pěstovali lásku až k nejvyšší rafinovanosti, takže vedle ideální výše, opěvané nesčetnými básníky, nalézáme výstřelky čistě smyslné.

Po zkáze říše římské nastalo sesurovění mravů, jež snížilo zase úroveň lásky k pohlavnímu pudu. Ale středověk přivedl zase lásku k platnosti, a ona vzdor křesťanství, hledícímu podříditi lásku čistým ideám náboženským, zkvetla do té míry, že ovládala celý veřejný život.

Po výstřednostech dvora francouzského, které tak křiklavě se odrážely od selanek doby rokokové, nastalo ve století devatenáctém hnutí dvojí: Jedno sociální, které se vracelo theoreticky k přírodnímu člověku a veškeré fáse lásky považovalo za přítěž, která brzdí zdravý rozvoj ducha; druhé ideové, které pohlavní pud snažilo se stlačili na míru nejmenší, hledíc povznésti lásku na spojení duší a čisté přátelství.

Otázka tato zajisté nebude nikdy spolehlivě rozřešena, poněvadž láska je cit tak mnohotvárný a celou bytost obepínající, že stále bude existovati zápas mezi duší a hmotou, mezi láskou ideální a smyslnou, důkaz, že obou je třeba.

A proto také bude nejsprávnější definicí lásky ona, kterou stanovil francouzský spisovatel Balzac, tento velký znalec lásky a lidského srdce, který praví: V lásce jsou dva elementy, čistá láska a smyslná láska. Ty se ve vzájemném spojení nalézají všude. Různé formy lásky pak vznikají dle toho, která z obou částí převládá. Jsou-li obě v rovnováze, je to nejpřirozenější a také nejvíce lidské.

Je tedy výstředností, považovati lásku za pouhý pud přírody a všecky ostatní zjevy duševní, ji provázející, za pouhou zbytečnou přítěž. Je však zrovna tak výstředním zavrhovati spojení, které je přírodou přikázáno a viděti v sentimentálním horování zušlechtění lásky.

Lásky je v životě nezbytně třeba. Ona nejenom je pružinou duševního a společenského života, ale ona je také nevyhnutelným požadavkem fysiologickým. Styk muže se ženou je funkcí, kterou zdravé tělo vykonávati musí. Výstřednosti v obou směrech — úplné zdržování se neb přílišné holdování — příroda těžce trestá.

A jako lékařská věda dovede upraviti způsob života podle moderních požadavků, tak také lásku, onu lásku, která působí v životě tolik slastí a ještě daleko více bolu, tuto lásku, její požitky, její vliv na tělo i na duši možno upraviti tak, že se sladká stránka zvýší, hořká umírní.