O trezorech, aneb jak chránit své peníze před zloději

Pokroky techniky a zločinec.

Mezi technikou a zločinem existují zajímavé vztahy, které by povrchní pozorovatel nikdy nenašel. Pracovní methody zločinců se jako vše na světě také mění, zlepšují se, pokračují „s duchem doby“.

Technika klade zločinu nesčíslné překážky, neboť jsou vymýšleny a konstruovány různá zařízení znemožňující zločincovu práci. Methody zločincovy se následkem toho mění. Naproti tomu se zase zločinec opatřuje všemi možnými technickými pomůckami práci jeho ulehčujícími, a pak jest opět povinností techniky, aby novými zařízeními učinila namáhání zločincovo bezvýsledným.

Přístroje vyrobené zločincem samotným a sloužící různým jeho temným účelům nedostihují nikdy přesnosti a jemnosti apparatů stvořených dnešní technikou, a tento nedostatek přivede přečasto stíhatele na stopu zločinu.

První, kdysi velice rozšířenou, zločinnou technikou je hotovení falešných peněz. Dřívější penězokaz pracoval dost obtížně. Otiskl do sádry pravý peníz a do formičky takto provedené naléval roztavený lacinější kov. Padělky získané tímto způsobem byly ovšem snadně poznatelné; některá místa penízu se vůbec neotiskla, na jiných se pak utvořily při lití bublinky. Dnes sahá penězokaz po galvanoplastice; elektřina vykonává za něj přesně a pohodlněji nevděčnou práci. Potřebnou formu si zhotoví moderní penězokaz buď ze zinku nebo z mědi opět galvanickým proudem, a pomocí této formy a elektrického proudu lze zhotovit libovolný počet nepravých mincí z lacinějšího kovu, které vystihují original přesně co do věrnosti a přesnosti rytiny.

Někdy si nedá penězokaz ani tu práci, aby falešným penízem original skutečně nápodobil; spokojí se tím, že peníz menší hodnoty povléká slabou vrstvou kovu, z jakého je peníz hodnoty větší. Doufám, že jsou čtenářům podobné případy dostatečně známy ze zpráv denních listů.

Za dnešní doby, doby papírových peněz, jest obrácen největší zájem penězokazů na padělání bankovek. Dřív bývala práce nápodobitele papírových peněz krušná, neboť si musil štočky potřebné pro tisk sám rýt do dřeva neb do mědi. Dnes se naučí penězokaz dobře fotografovat, a fotografická deska mu umožní přesně a věrně vystihnouti všechny detaily bankovky a převést na štoček. Že se i dnes vyskytne umělec snažící se sem tam prací vlastní ruky provésti kresbu bankovky, je Samozřejmo; taková bankovka se ovšem velmi snadno pozná, neboť její nedostatky jsou příliš veliké, než aby se daly lehko přehlednout.

Zajímavé padělky bankovek byly provedeny nahražením čísla udávajícího jich hodnotu číslem větším. Způsobem tímto byly padělány hlavně italské bankovky 1000 lirové. Padělatel upotřebil pravých bankovek 10 lirových, které se 1000 lirovým velmi podobají a jsou tištěny na silném papíře, slovo „deset“ udávající hodnotu bankovky v lirách prostě vymazal a na staré místo natiskl slovo „tisíc“, zvětšiv tak hravě cenu bankovky o 990 L. Bankovku samu je na prvý pohled těžko rozeznat od bankovky pravé.

Pořídí-li se však zvětšený fotografický snímek bankovky sejmutý poněkud v šikmém směru, prozradí skromné slůvko „deset“ svoji přítomnost. Nebo též může se papír bankovky na radovaném místě navlhčiti slabým roztokem dusičnanu stříbrnatého a po uschnutí vystaviti světlu ; roztok ulpí na místech radovaných jinak než na místech netknutých, a slůvko „deset“ rovněž vystoupí.

Z uvedeného lze poznati, jakou pomoc skytají padělateli peněz moderní technické pomůcky při jeho práci. Technických vymožeností daleko větší měrou užívají ti zločinci, kteří nechtíce peněz padělat zmocňují se hotových. Zločinci tohoto druhu jsou však nuceni překonat obtíže, které se jim staví v cestu při získávání cizích peněz v podobě silných ocelových stěn nedobytných pokladen. Páčení nedobytné pokladny bylo dříve prací neobyčejně namáhavou, a technika tu podávala pracujícímu zločinci mnohý tvrdý oříšek.

Než lupiči se záhy naučili porazit techniku jejími vlastními prostředky.

Prvním z prostředků, kterých užili proti ocelovým stěnám nedobytných pokladen, byl dynamit. Ten však byl jako příliš hlasitě pracující záhy opuštěn a uchýlili se k tiše pracujícím vrtacím strojům. Dnes je takořka v každém velkoměstském obchodním domě zavedeno elektrické světlo.

Toho použili zločinci, aby si ušetřili namáhavou práci ručního vrtání, a užívají dnes vrtačky elektrické. Pomocí jednoduchého kolíkového kontaktu zapnou vrtačku do elektrovodné sítě a strojek se úplně neslyšně dá do práce. Majitel pokladny poskytne pracujícímu lupiči na svůj vlastní účet elektřinu, jejíž zpotřebu mu počítadlo svědomitě zaznamená. Vrtačkou se vyvrtá do pokladny několik blízkých otvorů, které umožní lupiči další práci.

Jinou pracovní methodou lupiče pokladen je roztavení ocelových stěn kyslíkovodíkovou dmychavkou. Technika komprimování plynů umožnila výrobu třaskavého plynu na kterémkoli místě. Lupič si pořídí malé bomby stlačeného kyslíku a vodíku, hořák na třaskavý plyn a potřebnou přívodnou trubku, a takto vyzbrojen se vydá ,,na práci“. Ocelové stěny nedobytných pokladen se při styku se hrotem kyslíkovodíkového plamene taví jako vosk, a není třeba zrovna dlouhé doby, aby se ve stěně utvořil otvor dostatečně velký, aby jím prošla chtivá ruka.

V okolí Berlína bylo v krátkém čase vyloupeno přes padesát pokladen; vyloupení provedeno bylo všudy stejnou methodou.

Do ocelových stěn pokladen navrtáno blízko sebe několik děr, a zaveden do nich pákovitý vylamovací přístroj. Čelisti přístroje obejmuly ocelovou desku v místě vývrtu, a aby pevně držely, byly přitaženy šroubem. Lupič pracující na druhém konci páky přes 1 m dlouhé byl nucen vynaložit veškerou svoji sílu, aby čelistmi přístroje vylomil zachycenou část ocelové stěny.

Oproti tomuto násilnému sahání na cizí majetek si pomáhá technika nejrůznějšími bezpečnostními opatřeními. A možno říci, že pancéřové síně bank jsou úplně nedobytné. Nehledě na to, že jsou pod stálým dozorem, a že jsou jejich stěny zhotoveny ze železných desek tloušky asi 300 mm, jsou opatřeny ještě celou sítí elektrických drátů; každý sebe menší pohyb závěru, dveří atd., by okamžitě uvedl v činnost řadu signálních zvonků a ukazatelů.

Před nedávnem zhotovila newyorkská „Carnegie Safe Deposit Company“ podobnou ocelovou komoru, která je největší toho druhu na světě. O jejím zařízení nám podávají přibližný obraz naše obrázky. Vidíme tu vnitro komory sestávající z ocelových pancéřů síly několika decimetrů, jichž bylo na celou pancéřovou síň užito 330.000 kg. Dveře komory jsou kruhovité, přesně zapadající, opatřené 24 zámky, které se zavírají najednou pomocí velikého ozubeného kola, 24 pastorků a tolikéž hřebenů. Dveře ty, samy těžké několik tun, zapadnou zcela neprodyšně, a bez příslušného klíče je naprosto nemožno je vypáčit.

Podobné pancéřové síně, ovšem mnohem menších rozměrů, má dnes už každá větší banka. Vnitřek jejich je rozdělen rovněž ocelovými příhradami o bezpečném zavření na oddíly, jež se pronajímají za určitý poplatek na uschování cenných papírů, skvostů a pod., a poskytují tak zcela bezpečné uložení cenných předmětů. Z pražských bank má pancéřovou komoru na př. banka Zemská, Živnostenská, Hypotheční a j.

Schránky v takovém ohnivzdorném a nedobytném tresoru mají závěr dvojí; od jednoho má klíč nájemce, od druhého banka, a jsou upraveny tak, že jeden bez druhého nemůže schránku otevřít. Kdo přinese svůj klíč, musí mimo to znát i heslo udané při vkladu, takže je naprosto nemožno, aby se na uložené takto věci dostal někdo lstí neb násilím.

Nedostatek přesného provedení upotřebených nástrojů může vést na stopu lupiče pokladny. U krádeží spojených s vloupáním můžem konstatovat totéž. Málokdy totiž upotřebí lupič nástroje nového, bezvadného; nástroj jest obyčejně už starší, opotřebený, hrany má obroušené, a pokusí-li se lupič vypáčit podobným nástrojem psací stůl, skříň neb pod., může se vždy prozradit. Nalezne se u něho nástroj, který svými nepravidelnostmi odpovídá otisku na vypáčeném nábytku, a podezření vyslovené proti němu třeba náhodou se promění v jistotu.

Technické chyby mohou vésti však i na stopu jiných zločinů; nemusí to býti právě jenom vloupání. Mlynář usazený dlouhá leta v jedné krajině, dostal konkurrenta, kteráž okolnost mu nebyla dvakrát milá. Pokusil se nejprv jej zničit pomluvami, a když to nepomohlo, sáhl po prostředku radikalnějším — zapálil mu mlýn uživ na to hoblin ze své truhlářské dílny. Hobliny ty byly nalezeny na místě, kde byl oheň založen, a při bedlivějším pozorování shledáno, že hoblík, kterým byly získány, byl tupý. Na mlynáře padlo podezření, a vykonána u něho prohlídka. V dílně nalezen hoblík, jehož želízko bylo čerstvě nabroušeno; na to opatrný mlynář nezapomněl. Zapomněl však v jednom koutě své dílny staré hobliny, na nichž nalezeny tytéž chyby jako na oněch, které byly na požařišti. Tato okolnost přivedla mlynáře na lavici obžalovaných.

Podobným způsobem jako právě vylíčeným vypátrán učeň, jenž svému mistru pořezal ze msty dvacet růží. Všechny řezy poukazovaly na provedení tupým nožem. Při srovnání řezů s nožem nalezeným u učně shledáno, že nepravidelnosti řezů odpovídají přesně nepravidelnostem nože.

Přítel uloupil druhému kasetu s penězi, kterou vypáčil sekerou, a vybral peníze. Kaseta byla uvnitř natřena obyčejnou červenou barvou; při páčení se trochu barvy odlouplo v podobě šupinek, ulpělo částečně na sekeře a částečně s uloupenými penězi se smíchalo. Sekera byla nalezena u lupiče, a červená barva na ní ulpělá podrobena chemickému zkoumání, což se stalo i s barvou vypáčené skřínky. Chemické složení barvy na sekeře a na vypáčené skřínce bylo stejné; okolnost ta ukázala na pachatele.

Budiž zde ještě poukázáno na jeden případ. V hádce několika dělníků mezi sebou vrazil jeden svůj perořízek do krku druhému a přeťal mu krční tepnu, takže smrt následovala okamžitě. Želízko nože vjelo hrotem do klíční kosti, kde se zlomilo. Pachatele nemohli dlouho nalézt. Klíční kost zavražděného se hrotem perořízku byla soudním lékařem pro vyšetřujícího soudce bílena chlórem. Asi po čtyřech nedělích nalezen u jednoho dělníka nůž beze hrotu, a zkoušeno, zda se úlomek perořízku nehodí k úlomku v kosti. Vyslovena obava, že to půjde ztěží dokázat, neboť chlór as rozleptal lomovou část želízka; ukázalo se však, že tomu tak není.

Želízka kapesních nožů se dnes opatřují tvrdou ocelovou vrstvou, která účinkům chlóru znamenitě vzdorovala. Opatřeny silně zvětšené fotografické snímky obou částí a dokázáno nezvratně, že patří k sobě. Ze směru lomu také usouzeno, na které straně od zavražděného byl pachatel při činu, a po zjištění těchto fakt se pachatel přiznal.

Z uvedených příkladů vysvitnou jasně různé vztahy techniky ke zločinu a naopak.

Pracovní methody zločinců nebudou doufáme však nikdy tak dokonalé jako pracovní methody novodobé techniky, která svými vymoženostmi čelí práci lupičově se zdarem čím dál tím větším.