Josef Šmaha - herec a vůdčí režisér českého realismu

Josef Šmaha

Čtyřicet roků českým hercem, třicet pět roků předním členem předního ústavu uměleckého a v něm jediným, nedostižným interpretem mnohých úloh, nesoucích často tíhu celého kusu! Takový je součet činnosti Josefa Šmahy, slavícího tyto dny tiše svoje významné jubileum.

»Herec tělem duší«, zněl by o něm stručný, výstižný soud. Nechceme lichotiti a nemusíme umělci významu Šmahova — takový se již dovede uplatniti sám. Herec nezvyklého temperamentu — mohutné tvůrčí síly, neobyčejné, u nás nezvyklé rázovitosti a pronikavosti — jeden z těch, přes které nemůže a nesmí se přejiti při výpočtu předních herců českých.

Tvrdá žula, v níž to dosud vře vulkanickým žárem vnitřním - anebo kus takového tvrdého českého sukovitého kmene, z něhož to tryská bujnou zelení - toto by bylo ještě vhodnější přirovnání, zde opravdu místné, protože skutečnosti odpovídající a životu Šmahovu ne tak daleké: byltě jeho otec takovým zpracovávačem materiálu dřevitého — mistrem truhlářským, a synek Josef, nejstarší v rodině, když to s učením na reálce tak příliš nešlo, měl nastoupiti povolání otcovo.

Ale umělecký, byť neuvědomělý pud zvítězil — Šmaha stal se hercem; utekl z domu k nějaké společnosti, nedbaje hněvu otcova, a na prospěch svůj i na prospěch českého umění. Šmaha proběhl všemi fasemi českého herce venkovského, ale záhy »udělal si jméno« a již za několik roků přihlásil se v Praze v divadle Prozatímním; vystoupil v parádní roli »starého pána«, Jiřího Kolára — Jupiter tonans české činohry — a nepropadl.

Tím bylo řečeno dosti — Šmaha byl engažován.

Pro nějaké osobní nedorozumění rozloučil se na chvíli s Prahou — stal se i hercem německým! — ale vrátil se záhy zas, a již při otevření Národního divadla přidělena mu byla hlavní úloha žárlivého vlašského astrologa v »Salomeně« Adámkově.

A co úloha, to triumf — a tak to stoupalo, až přišly realistické role Stroupežnického, Šubertovy, Štolbovy a Svobodovy, a v nich se stal Šmaha neocenitelným a nezbytným. Mezi to grandiosní výkony —Lear, Justinian, Valenta, Dornenkron, Oinomaos a jiné a jiné — i hodnost regisseura Národního divadla, a za divadelní výstavy vídeňské stál tu Šmaha jako herecký obr, rovný podle jednohlasného úsudku cizích časopisů nejpřednějším hercům světovým.

O jeho mnohém výkonu svědčí jediné slovo »nezapomenutelný«, o jeho deklamaci svědectví předního kritika, že by si mnohou jeho mluvenou scénu měla dáti za rámeček každá divadelní škola — on sám je také známým výborným učitelem, protože přirozeným.

Dnes trochu — podle úloh — předčasně stará garda, ale stále garda divadelní, mající právo na čestné a význačné místo v galerii herců českých; jakož praví básník: »člověk si své místo vybojuje« — tak si Šmaha vybojoval svoje a na něm stojí — dnes na jevišti a za čas v annálech hereckých, svůj, silný a svým uměním těžko, ale poctivě a nezdolně se uplatnivší!