Jakou otázku bychom nikdy neměli položit dítěti?

S dětmi v parku.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Nač se nemáme ptáti dítěte.

Máš radši tatínka, nebo maminku? Máš radši tetičku, nebo strýčka? S kým chceš jít raději na procházku? Poslouchej, Jendo, kdyby hořelo, koho bys nejdříve zachránil?

Proč klademe tyto otázky dítěti, které přece má mít a také většinou miluje stejně své rodiče a příbuzné? Proč má dítě uvažovat o tom, koho by mělo mít méně a koho více rádo? Proto, že jeho odpověď má lichotiti naší ješitnosti? A co neuspokojí-li nás svou odpovědí? Tetičce po zralé úvaze řekne, že více miluje strýčka? Jaká opovážlivost, že to dítě nedovede lichotit! Přece mu nosí tetička cukroví a má právo za to slyšet vyznání dětské lásky! Anebo je dítě tak „tupé” a nedovede se vůbec rozhodnout, koho by vlastně mělo mít radši, když už to musí být. Stojí a neodpovídá, máme je za bezcitné a málo příchylné a ztrácíme k němu sympatie.

Jak málo tedy rozumíme dítěti, když se takovým způsobem snažíme vetřít do jeho svědomí. Tam možná ještě nikdy nevzklíčily takové úvahy, koho mít více a koho méně rád. Ale žárlivý strýček si na něm vynucuje: „Máš mne radši než tatínka, viď? No, podej mi přece ruku a plácněme si na to přátelství!” a dítě neplácá, poněvadž nechce ublížit ani tatínkovi, ani mamince, ani tetičce tím, že by si pláclo se strýčkem na nějaké výlučné přátelství a strýček mu za to již nenosí jablíčka, když jej přece tak odmítl.

Stejně žárlivé bývají i matky na své dospělé syny a táží se nerozumně a bláhově: „Kdyby vypukl oheň, zachránil bys dříve mne, nebo nevěstu?” Je skutečně nemístné se synovi vtírat takto do svědomy, nemůžeť si o matce myslit jistě nic jiného, než že je pošetile žárlivá nebo chce, aby byla ukojena její ješitnost a v žádném případě tím synova láska a úcta k ní nevzroste.