Vymírající divoké národy

Negrito na Fiiippinách.
Trpasličí černohnědá raça, která co národ smísením se splynula se svými sousedy. Negritové z Filippin podobají se co do tělesných vlastností velice Pygmaeům z vnitřní Afriky, kteří byli známi již starým Řekům.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Vymírající národové

Někteří národové nadáni jsou mocnou a někteří slabou, ba zhasínající životní energií. Tak jsou Slované mladistvě svěží a románští národové stárnoucí a pozvolna umírající. Mnohem však markantnější rozdíly lze nalézti mezi raçami barevnými. Žlutí a Afrikáni se silně množí; oproti tomu severoameričtí rudochové, Australané a mnozi obyvatelé ostrovů v Tichém oceánu jsou na vymření a patrně nelze najiti prostředky, jimiž by se dalo jich ubývání čeliti. Mnohé kmeny, jako Mohikáni a černoši z Tasmanie zmizeli již s povrchu zemského úplně.

Důvody tohoto zjevu nebyly dosud řádně vysvětleny. Tvrdí se, že stykem s bělochy a pod vlivem jich špatných vlastností kultury divoši krutě trpí.

Nelze ovšem přehlédnouti, že v dřívějších časech mnozí národové následkem dlouholetých bojů s bezohlednými bělochy byli početně i existenčně zeslabeni, takže se již nemohli zmoci. To platí o severoamerických Indiánech, Australanech a Tasmáncích. Přes to však, že takovéto násilné kolonisování úplně ustalo, pozorováno je rychlé hynutí právě tam, kde se běloši o šetření domorodců nejvíce zasazují. Na ostrovech Polynesie a Mikronesie počalo vymírání již dávno před stykem s bělochy. To je důkazem, že veškerou vinu na této zkáze nenesou pouze běloši, nýbrž že existují národové ve stádiu stařeckého věku, kteří jsou zákonem přírody odsouzeni k předčasnému vymření.

Křovák.
Typ národa spějícího vstříc vymření, o trpasličí výši maxim 1,40 m a s pletí jako zbarvená kůže, který se udržel již jen v nejzazším jihu Afriky v okolí stepní pouště Kalabari.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

K těmto přísluší v prvé řadě ony podivné trosky národů, kteří jsou považováni za nejstarší praobyvatele určitých okrsků země, trpasličí raçy Afriky a jihovýchodní Asie: Pygmaeové, Batvové, Křováci, Negritos, Wedda, Lakai, Poala a jiné. Obyvatelé Ceylonu, Weddové, jsou dle údajů Moszkowského zastoupeni již jen 50 až 60 jedinci, ačkoliv jich před několika stoletími žilo ještě několik tisíc. Ač je o ně mateřsky pečováno jako o drahocennou lidskou památku a je jim dána plná svoboda, přece je není možno ochrániti před zaniknutím. Nesnesou civilisace, která se jim jich rodnými pralesy v patách plíží. Mnozí z kmene Wedda zmizeli také smísením se Singhalesy. Oproti tomu žije na Filipínách ještě asi 30.000 Negritos.

V severovýchodní části Konga žijí dva trpasličí kmenové, z nichž kmen Akka objevil r. 1870 Schweinfurth. Měří nejvýše 1,40 m. Druhý z nich, jménem Vambuti, objevil cestovatel Stanley. Mají kulaté obličeje, gazelí oči a jsou barvy nažloutlé. Vévoda B. Mecklenburský setkal se s Vambuty r. 1908 západně od Albertova jezera v konžském pralese. Zjistil, že jsou 1,25 až 1,35 m vysocí a přes svoji malou postavu jsou dobře rostlí a svalnatí. Živí se lovem zvěře v hlubokých pralesích o ohromné rozloze, které dosud nebyly prozkoumány bělochy a tudíž snad proto se udržují dosud při životodárné síle. Jejich domovina je tak nezměrná, že nelze jich rozmnožovacích poměrů studovati. Zajímavé je, že se nestýkají ani s černochy sousedních kmenů.

Polynésan.
Obyvatel ostrovních skupin Hawaii, Samoa, Tonga a Nového Zélandu, je příbuzným s Malajci. Celkem žije jich dosud ještě 200.000, avšak i tito stěží ujdou předčasnému vymření.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Černým národem, spějícím vstříc k brzkému vymření, jsou Křováci, ač britská vláda v jižní Africe se všemožně přičiňuje, aby tomu předešla, neboť je to po stránce výtvarnické jeden z nejkulturnějších kmenů černochů, který je proslulý rytinami a malbami na skalních stěnách. Passarge uvádí za důvod vymření Křováků nepatrnou plodnost, velikou úmrtnost dětí a pak okolnost, že byli zatlačeni z úrodnějších míst do končin travnatých stepí. Hlubší příčinu je nutno hledati v tom, že tento zbytek početného kdys národa nedovede se vpraviti do dnešního boje o živobytí.

Počet Indiánů, kteří žijí v jihoamerických pralesích na březích Amazony a tudíž málo přicházejí ve styk s civilisací bílé raçy, není dnes nikterak menší než v době, kdy byli objeveni. Oproti tomu počet severoamerických rudokožců od příchodu Evropanů značně poklesl. Dle Deckertova názoru nebylo jich však již tehdy více než jeden milion. Jich úbytek je motivován vzájemnými boji i roztrpčenými zápasy s bělochy při jich pronikání do indiánských lovišť, avšak také nemocemi a „ohnivou" vodou — lihovinami. Během 40 roků, mezi léty 1860 až 1900, klesl počet Indiánů ve Spojených Státech ze 340.000 na 237.000 a v Kanadě asi rovněž o tolik. Americká vláda snaží se zřizováním nedotknutelných reservací všemožně učiniti osud těchto nešťastníků snesitelnějším. R. 1909 zřízeno bylo 27 takových reservací o výměře 52 milionů jiter, kde je Indiánům skýtána všemožná ochrana. Avšak vzdor těmto záchranným opatřením americké vlády zdá se býti úplný zánik těchto Indiánů neodvratný. Oproti tomu drží se dosud statně při životě rolnické kmeny indiánských horalů střední a jižní Ameriky, avšak čím dále, tím více se směsují s bělochy.

Wedda.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Znamenitým příkladem předchází vláda dánská k zachování rodu svérázných grónských Eskymáků. Dánové uzavřeli svá territoria v západním Grónsku, jež jsou v délce 16.500 km obydlena Eskymáky, před světovým obchodním stykem, a Eskymáci jsou vázáni prodávati medvědí, tulení, sobí i jiné kožešiny výhradně dánské vládě. Za to stát pečuje o blahobyt Eskymáků tím, že jich území vůči cizincům učinil úplně nepřístupným, a kdo chce cestovati do západního Grónska, musí svůj zdravotní stav důkladně nechati prozkoumati, aby tak Eskymáci zůstali uchráněni nakažlivých nemocí. Dovoz lihovin je zakázán. Těmito i jinými drakonickými opatřeními udrželo se 11.000 Eskymáků, ba dokonce jich množení mírně přibývá.

Také švédská i novéžská vláda pečuje svědomitě o to, aby malinký národ Laponců byl udržen při životní schopnosti.

Zvláštní pozornosti zasluhují obyvatelé Australie a okolních ostrovů. Australie čítá dnes na své pevnině as 240.000 duší, z nichž většina obývá západní část. Dle zpráv Howittových žilo kol r. 1860 sice ještě tisícero příslušníků kmenů Queenslandských, avšak po 30 létech nezbylo jich i se ženami a dětmi více než 150. Má se za to, že ostrov Viktoria měl v době svého objevení as 9000 domorodců; v roce 1880 zbylo jich již jen 8000 a v r. 1901 toliko 270 a mezi nimi mnoho smíšenců. Semon shledává hlavní příčinu úbytku australských černochů v alkoholismu, za který mohou vděčiti bělochům, a v požitku opia, které poznali od Číňanů.

Praobyvatelé Ceylonu Weddové,
kteří ztrnuli na stupni kultury doby kamenné a toliko vlivem Singhalesů dospěli do doby železné.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Čím déle tito divoši oděni byli pouze „úsměvem přírody", tím intensivnější touhu mají odívati se do evropského šatu. Šaty vyvolávají u národů, kteří na ně nejsou zvyklí, začasté těžké nachlazení a zápal plic. Proto bylo mnohým misionářům zcela odůvodněně vytýkáno, že za podmínku křtu stanovili zřeknutí se rajské nahoty, ač by byl i nahý křesťan-divoch zůstal podoben obrazu božímu. Avšak šat sám zajisté nemohl vydati celý národ osudu vymření. Byla to i přísnost, s jakou Evropané s australskými domorodci nakládali. Tak byly krádeže trestány smrtí, a ježto u tmavého plemene byla krádež samozřejmá, podlehlo mnoho Australců tímto způsobem smrti. Jiní opět byli degenerováni neřestmi kolonistů.

Počtu obyvatel ubývá takřka na všech ostrovech Tichého oceánu s výjimkou Samoa a několika ostrovů Karolinských. To platí na Polynesii obzvláště o Havajcích a o Maori na Novém Zélandu. Maorů je dosud 47.700 a oni sami připisují svůj neustálý úbytek styku a vytlačení bílými muži. Počet Hawajců v roce 1890 činil 40.000 a dnes žije jich pouze 20.000. Na mnohých malých ostrovech Melanesie ubylo tak mnoho obyvatel, že v několika létech úplně vymrou.

O příčinách vymírání domorodců na ostrovech Tichého oceánu byla učiněna řada pozorování. Tak je velmi rozšířený potrat, spojený s předčasnou smrtí žen. Na mikronéských ostrovech Gilbertových nechtějí ženy míti více než tři děti a odůvodňují svůj odpor proti četnější rodině tím, že by nebyly s to ji vyživiti. Téže neřesti propadli ostrované Fidschi, polynéský to národ s melanéským rázem. Velmi zhoubný vliv připisuje Basil Thomson souchotinám, které řádí mezi Fidschiány, jakož i jiným nemocem, které podkopávají životní sílu domorodců. Tento náhled zajisté se týká všech vymírajících národů. Avšak na ostrovech s nepatrným zalidněním mohou způsobiti katastrofu i mohutné bouře, války a nehody. Tak zatopením vlnami mořskými bývají ničeny kokosové palmy, jichž následkem je hlad. V roce 1899 potopeny byly tři válečné lodice, hustě obsazené obyvateli ostrova Luf, mořskou bouří, takže všechno mužstvo zahynulo. R. 1906 napočítal cestovatel Krämer na ostrově Luf již jen 65 lidí. Dempwolff měl za to, že na Lufu panuje „raçová sebevražda", čili dobrovolné rozhodnutí se obyvatelstva přivoditi vražděním dětí svoji zkázu. Krämer se však přesvědčil, že v tomto případě se nejedná o vraždění dětí, a že ubývání obyvatelstva zaviněno je různými nehodami a přivlečenými nemocemi.

Dva typy Melanésanů,
obyvatel Nové Guiney, Salaneonů a Nových Hebrid, vyznačují se tmavou pletí s podlouhlou lebkou a kadeřavým vlasem. Lebka levého muže je uměle znetvořena, jak tomu je zvykem mezi domorodci Nových Hebrid.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Parkinson, vynikající znalec ostrovů Jižního moře, odmítá náhled, že vymírání domorodců zaviněno je kolonisací bělochy a jimi přenesenými nemocemi a neřestmi. Ubývání jich vysvětluje válčením, nakažlivými nemocemi, potraty a vražděním dětí. Dále poukazuje na to, že na mnohých ostrovech panuje zlozvyk usmrtili ženu zardousením při smrti jejího muže. Názor, jakoby kannibalismus způsoboval a urychloval vymírání, Parkinson s důrazem odmítá a pravděpodobně vystihuje stav věcí velmi dobře, praví-li: „Zdá se, že na všech kmenech Jižního moře lpí jakási životní únava, která je připravuje o sílu k životu potřebnou a jejímž důsledkem bylo již dávno před příchodem bělochů ponenáhlé ubývání obyvatelstva."

Tyto zajímavé „děti přírody" holdují však takovým výstřelkům životním, které zkaženějším a rafinovanějším způsobem neřádí ani v nejdekadentnějších velkoměstech Evropy. Tito divoši jsou již sami sebou dekadentní a tudíž odsouzeni k předčasnému vymření. Místy však zdá se, že existuje zařízení, které by se mohlo zváti „samovražda národů". Na Nových Pommrech se stává, že se celé osady nebo skupiny vesnic občas zavážou nemíti vůbec žádných dětí, ježto se štítí zvýšené námahy a práce, které dorost vyžaduje. Bohužel rámě evropské správy nesahá tak daleko, aby takovýmto rozhodnutím zabránilo.

Z tohoto stručného popisu vyplývá, jak hodné uznání jsou námahy takřka v poslední hodině zachrániti, co se ještě zachrániti dá na exotických plemenech lidských, určených záhubě.