Vzpomínky Jaroslava Haška na filipojakubskou pouť

Spisovatel-humorista a spolupracovník Světozora Jaroslav Hašek v reservní vojenské nemocnici v Českých Budějovicích.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Pouť filipojakubská

Pout filipojakubská na Smíchově měla ještě to staré kouzlo bývalých poutí. Byly přece jen kdysi krásné časy. Bývaly primitivní cirkusy, v nichž padaly se strany šašků a Augustů ještě primitivnější vtipy: „Kde leží nejvíc vojáků?“ A odpověď: „Na slamníkách v kasárnách,“ bývala přijata s takovou srdečností, o které nemáme již dnes ani tušení.

Loňská pout filipojakubská měla přec jen nádech té srdečnosti, a byla to bouda číslo 15, která lákala všechny dobré lidi, aby přišli a podívali se na ty všechny divy skryté pod velkým, významným názvem: „Zde lze vidět všechno obyvatelstvo na dně mořském i pozemním.“

Nerozluštěný věru problém pozemního dna. Nový terminus technicus, o kterém se doposud nezdálo žádnému geometru.

A to vše chovala tato skromná bouda, chvějící se v záchvěvech větrů.

A když mladý muž v trikotu předstoupil před malé podium a zařval do zvědavého davu: „Jen vstupte dále, uvidíte, že vše jest pravé a že vše zakládá se na zoologickém předpisu.“

Vy tedy zlákáni pravostí a zoologickými předpisy jdete se podívat za 20 haléřů na to všechno obyvatelstvo mořského dna a pozemního. Matně osvětlená prostora slouží k tomu, aby přechovávala několik beden. Starší dáma s vycpaným poprsím promluví několik slov na omluvu, proč to tu tak všechno páchne. „Zvířata ta jsou velmi choulostivá a nemožno je pouštět ven, neboť jest to též podle policejního předpisu,“ praví ve své omluvě a otvírá jednu bednu. Před diváky objeví se malá, opelichaná opička, která se škrtí na řetízku, jak ji vytahuje z bedny dáma se špinavým krkem. Opička naříká táhle a smutně, vyšplhá se na rameno dámy a začne si hledat blechy. Její život je velmi smutný a její celá intelligence záleží v tom, že přemýšlí o blechách.

„Mám tu čest,“ praví „krotitelka“ k obecenstvu, „představiti vám opici Mabo, která jest dle zoologického předpisu 18 centimetrů vysoká a živí se různými zeleninami, jak jí příroda rozkazuje. Pochází z divoké Australie, před lovci se skrývá na palmách a zuřivě se brání. Dovoluji si požádati nyní p. t. ctěné publikum o příspěvek na mlíčko,“

Strčí neurvale opičku do bedny a sbírá nyní na talíř dvouhaléře i desetihaléře.

Zazvoní. Objeví se kluk, který sebere peníze a jde s nimi majiteli boudy pro pivo.

„Krotitelka“, líbezně se usmívajíc, nakloní se vzadu do jiné bedny a vytáhne odtamtud mladého kaimana asi ročního.

Není delší půl metru. Kaiman dívá se ospale, občas otevře tlamu a vidět řadu bílých zubů.

„Dovoluji si,“ počne krotitelka mluvit sladce, „představiti nyní ctěnému obecenstvu ukrutného krokodýla z řeky Nilu, který číhá na lidi a pláčem svým je láká do vody a k sežrati se dáti. Jest dle zoologického předpisu 25 let stár a má 62 zubů úplně zdravých a nevyžraných. Byl po léta chován ve vodě nilské, nežli si zvykl na vodu vltavskou. Neslyší na žádné jméno, neboť doposud se zkrotiti nedal tou měrou, aby přivykl si žráti z ruky. Nelze s ním též jako s jinými obyvateli mořského dna nějaké kratochvíle prováděti, poněvadž rozzuřiv se přečasto i své krotitele napadá. Tak lez do bedny.“

Kaiman podíval se pohrdlivě na svou paní a vlezl si do bedny. Víko sklaplo.

Čekal jsem, že nyní bude vybírat zas jeho paní pro něho na mlíčko, ona však šla k jiné bedně a vytáhla odtamtud obyčejnou vretku bílou. „Toto zvíře,“ řekla s takovou určitostí, že se nikdo neodvážil jí odporovat, „je promyka egyptská, pohybující se po pozemním dnu s takovou obratností, že jí jinak černoši neříkají než lasička. Jest podle zoologického předpisu asi půldruhého centimetru dlouhá a velmi zlá, vyžírajíc hnízda krokodilů, když se jim dostane na vejce.“ Opět sklaplo víko bedny. „A nyní, prosím,“ pravila velmi vážně, „bych ukázala vám v zadu za touto oponou největší zvláštnost světa.“ Odhrnula špinavou draperii.

„Tam uvidíte, jakmile zazvoním: Sevillskou krasavici tetovanou. Prohlídka jejího tetovaného těla přístupna jen dospělým mužům a vojsku za 20 haléřů. Tato zvláštnost španělská má na sobě přes jeden milion, dvakrát stotisíc bodů. Jen račte vstoupit bez obavy.“

Bylo nás dospělých mužů a vojáků, kteří jsme se nebáli tetované krasavice sevillské a pohledu na její tělo, asi patnáct.

Krasavice sevillská byla patrně však, jak jsme shledali, nějaká tetovaná čarodějnice, která použila obvyklého výletu v noci filipojakubské, aby se usadila na filipojakubské pouti.

Paní krotitelka počala hůlkou ukazovat na různé obnažené části těla sevillské krasavice a vysvětlovat nám obrazy vytetované na tom umouněném těle.

„Zde prosím na přední zadní části uvidíte vytetovaný obraz mexického presidenta republiky, a na levé části zadní uvidíte vytetovanou alpskou krajinu, v pozadí Montblank. Otoč se k nim zády, Bianko.“

Sevillská krasavice se k nám otočila zády a uklonila se . . .

Opravdu, president mexické republiky, alpská krajina, v pozadí Montblank . . .

A my jsme se rozutekli . . .