Tragédie na Kubě: jak poslal španělský rozsudek kubánské studenty na smrt

Pomník studujících na Kubě, povražděných od Španělů.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Dojemná upomínka z dob, kdy hospodařili ještě Španělové na Kubě.

Tehdáž bylo ustáleným zvykem, ba zákonem, že všechna místa v úřadech vládních vojenských a samosprávných na Kubě byla obsazována výhradně Španěly, rozenými ve Španělsku, i byli vyloučeni z držení jakéhokoliv úřadu toho i oni na Kubě rození Španělové, jichž rodiče již byli se přistěhovali ze své staré vlasti.

Ustálené přísloví, že Španěl může na Kubě vykonati vše — nikdy však vychovati ze svého syna Španěla, priostrovalo jen nepřátelský poměr domorodců proti Španělům.

Povstání a desítiletý boj, který se rozvinul v pravidelnou válku (od r. 1868 do r. 1878), byly výsledkem tohoto hospodaření. V začátku oněch bojů utvořili Španělové jakousi národní gardu, sestávající z dobrovolníků, vesměs Španělů rozených ve Španělsku, která měla za účel chrániti majetek občanský a potlačiti vzmáhající se povstání. Tato garda čítala již v roce 1872 na 80.000 mužů.

V té době asi vycházel v Havaně časopis „La voz de Cuba" (Hlas z Kuby), jehož vydavatelem byl Španěl Gonzalo Castaňon, důstojník dobrovolnické gardy. V jedné stati tohoto listu učinil urážlivou zmínku o ženách kubánských, pro niž vyzván byl na souboj. Castaňon souboj přijal a v něm padl. Jeho přátelé postavili mu pomník na hřbitově v Havaně a zdálo se, že tím smutná aféra je skončena.

Při jisté příležitosti navštívilo hřbitov několik studentů medicínské fakulty při universitě havanské a jeden z nich prý před pomníkem pronesl nepěknou poznámku, týkající se smrti Castaňonovy. To zaslechl opodál stojící vojín španělský, opakoval vše před soudcem a dodal, že také deska na pomníku byla jedním studujícím poškrábána. Jelikož nebylo lze usvědčiti, který z nich byl pachatelem, byli všichni posluchači prvého roku medicínské fakulty, celkem 43 uvězněni a později postaveni před vojenský soud. Jich obhájcem byl důstojník španělské armády Capdevilla a jeho výmluvnosti podařilo se, že byli všichni pro nedostatek důkazů propuštěni na svobodu.

To však rozvzteklilo dobrovolnickou gardu tou měrou, že si vynutili nový soud vojenský, v němž dvě třetiny členů muselo býti voleno z jejich řad. Tím byl znovu dán v sázku život nešťastných mladíků. Rozsudek byl zdrcující. Poněvadž nebylo lze mezi nimi nalézti pravého pachatele, bylo osm z nich, téměř dosud hochů (nejstarší byl šestnáctiletý), odsouzeno k smrti zastřelením, ostatní pak k nucené těžké práci.

Dne 27. listopadu 1871 za přítomnosti 15.000 dobrovolníků národní gardy v plné zbroji, byli čtyřicet tři studenti postaveni do řady a každý pátý vyloučen; vylosovaní postaveni ke zdi a bez milosrdenství postříleni.

Jaké scény odehrály se při této zdrcující exekuci, lze si domysliti. Otec jednoho k smrti odsouzených, nabízel celé své ohromné jmění v náhradu za život jediného dítěte. Ale krvežíznivost španělská neznala smilování.

Bronzová deska na zbytku zdi nese nápis: „Inocentes." Sus compaňeros, 20. de Mayo, 1902. („Nevinní." Jich kolegové, 20. května 1902.)

Smutné toto drama všude vzbudilo účast. Později španělské úřady formálně prohlásily studenty nevinnými...

Několik let po tom, syn Castaňonův přišel ze Španěl do Havany, aby převezl ostatky svého otce do vlasti a tu za přítomnosti úřední osoby prohlásil po důkladném prohlédnutí pomníku, že tento nebyl nikdy poškozen...!